Mluv se mnou

Určitě jste to zažili: napíšete e‑mail nebo esemesku a odpověď na sebe nechá čekat dlouho nebo nedorazí vůbec. Vaše slova zejí kdesi ve vzduchoprázdnu a čekají, až je někdo z černé díry vytáhne na světlo světa tím, že na ně zareaguje. Co se děje v mezičase, kdy čekáme? Jsme zklamaní, vzteklí, zkoušíme to znovu, rezignujeme na další pokusy, nebo to dokážeme prostě nechat být?

Troufnu si tvrdit, že jste někdy někomu udělali něco podobného i vy. Možná z dobrého důvodu, možná z bezradnosti, že jste nevěděli, co odpovědět. A možná jste také zažili onu úlevu, když vám adresát vcelku jednoduše napsal: Vůbec nevím, co mám na to říct, promiň.

Dostali jste v tomto případě ne skutečnou odpověď (na otázku či problém), ale odezvu. A jsem si jistá, že se dostavila alespoň určitá úleva. Protože odezva není to samé co odpověď. Často naléhavě hledáme odpovědi, ale může nás překvapit, jak pouhá odezva může tuto naši naléhavost rozmělnit nebo úplně rozpustit.

Něco podobného tvrdí dnes oblíbená nenásilná komunikace – dávejme si v první řadě odezvu, že jsme se slyšeli, a to ostatní přijde samo. I další směry a přístupy, jako je například otevřený dialog, staví odezvu téměř na piedestal například při práci s psychózami.

Když vám neodpovídá kolega v práci, můžete se obrátit na jeho nadřízeného. Bohužel tohle nejde uplatnit na naše blízké. Co tedy máme za možnosti? Můžeme apelovat na dobré vychování, anebo trénovat pouštění a toleranci k nejistotě.

Protože v tichu se naše hlava začne zabývat všelijakými kreativními možnostmi: co tím asi myslel/a, určitě už mě nemá rád/a, určitě se mu/jí něco stalo, ignoruje mě za to, co jsem udělal/a minule, napsal/a jsem to špatně… však to určitě dobře znáte.

Hezky se v tom tichu škvaříme, a druhý třeba zprávu vůbec nedostal, nebo jen zrovna nemůže, neví, jak reagovat, nebo zkrátka reagovat nechce. A nechá všechnu tu práci – zůstat pevně na zemi a nezačít o sobě pochybovat – na nás.

Poznat ticho na vlastní kůži

Mám jeden intenzivní zážitek ze zahraničí, kde jsem se snažila najít si práci. Velmi intenzivně, velmi dlouho a velmi neúspěšně. Stalo se to, co se asi stane každému, kdo se soustavně bez výsledku pokouší na tomto poli uspět. Postupně vám klesne sebevědomí natolik, že se začnete hlásit na nižší a nižší pozice, až zjistíte, že o sobě pochybujete natolik, že rezignujete.

Moje motivační dopisy a průvodní e‑maily zůstávaly z 90 % zcela bez odpovědi a ty zbylé byly automatické reakce robota systému z adres „noreply“, navíc na konci bylo vždy ještě pro jistotu napsáno: Neodpovídejte na tento e‑mail! Ve svých zápiscích z té doby jsem našla:

Dny a týdny mi ubíhají nad absurdními činnostmi, jako je vyplňování matematických úloh na práci recepční. Vytvořila jsem si už asi dvanáct různých profilů na různých stránkách a hlásila se na 30 míst. Pro každé zvlášť jsem napsala motivační dopis. Jediný, kdo se za tři měsíce ozval, i když zamítavě, byla jakási úklidová společnost.

Po pěti měsících mám ve složce 40 různých verzí životopisů. V agenturách se mě snaží zbavit. Počet odpovědí dosud: pět. Šílená frustrace! Strašně se mi chce křičet, ale není na koho, protože díky všem těm aplikacím na hledání práce nemusí nikdo nikoho vidět ani skutečně potkat, jen klikat anebo ignorovat a podle fotek si vybírat, kdo se hodí nejlépe na rozdávání letáčků. Strašně si chci aspoň na někoho zakřičet!

Od této epizody jsem se ještě víc utvrdila v tom, že je nutné a pro zachování naší důstojnosti zásadní dávat si navzájem respektující, ale autentickou odpověď na cokoliv. Pracovala jsem kdysi v oddělení lidských zdrojů a vždy jsem se snažila lidem, pro které se pozice nehodila, dávat zprávu, a pokud si ji vyžádali, i upřímnou zpětnou vazbu.

Volala jsem jim i tehdy, když jsem pro ně neměla odpověď z různých důvodů: výběrové řízení možná bude zrušeno, manažer váhá, je na dovolené, máme ještě jednoho kandidáta, ale ten dorazí na pohovor až příští týden – aby se ono ticho mezi našimi jednotlivými kontakty vyplnilo aspoň nějakou informací.

Přestože to mnohdy nebylo příjemné, vytrénovala jsem se soustavným opakováním a připomínáním si svých zážitků z cest. Kandidáti byli mile překvapeni a transparentní komunikace přispívala k tomu, že daný člověk se necítil jen jako číslo v systému a jeho zájem o spolupráci obvykle trval, přestože se řízení protáhlo.

Čím víc zažijeme podobných frustrujících situací, čím víc různých bot si obujeme, tím empatičtější možná budeme vůči ostatním a nebudeme nechávat nikoho, pokud to bude v našich silách, obdobným způsobem „vydusit“. Dávat nepříjemnou zpětnou vazbu či být otevřený sice vyžaduje často velké úsilí, ale v konečném důsledku se vyplácí.

Když odezva není, vytvoříme si ji

V naší kultuře se považuje za duševní onemocnění, pokud máme neobvyklé vjemy či zážitky; nejčastěji se jedná o slyšení hlasů. Novější teorie již však přihlížejí k příčinám jejich vzniku.

Jednou z možností je, že se dostaneme do ohrožující nebo zahlcující situace, kterou nedokážeme zvládnout. Proto ji od sebe můžeme oddělit a „dát jí hlas“, který potom funguje jakoby autonomně. Nebo si – pokud nedostáváme od okolí odpovědi na svoje jednání – „vyrobíme“ ujištění v podobě hlasu či jiné halucinace, jež může být uklidňující a uzemňující.

V současném psychiatrickém systému se ještě převážně dává prostor potlačování podobných projevů, ale stále častěji se objevují iniciativy organizací, které s lidmi s neobvyklými zážitky pracují a podporují názor, že ne každý, kdo má podobné projevy, je nutně duševně nemocný.

Léčba dialogem

Průkopníky v podobné práci jsou psychiatři ve Finsku a například i iniciativa Hearing Voices Network. Aspoň krátce zde zmíním práci Seveřanů s lidmi s psychózou, jež vyústila ve zformování přístupu zvaného Otevřený dialog.

Finští psychiatři přišli na to, že se vyplatí s lidmi s psychotickými projevy mluvit, i když nám jejich slova často nedávají smysl. Někdy je lékař či psycholog pouze opakuje nebo se na ně jinak napojuje. Vytrvale, trpělivě. Aby se dialog rozvíjel, je jedním z úkolů tazatele „odpovídat“ na to, co pacient nebo druzí řekli. Každé prohlášení, každý projev si žádá odezvu.

Základem, ze kterého tento přístup čerpá, je teorie Michaila Bachtina, který definoval dialog jako proces, kdy od odezvy k odezvě tvoříme významy, společně uvažujeme a porozumění vyvstává mezi námi jako něco, co převyšuje možnosti každého z nás zvlášť.

Jak vidíme, za ústřední považuje Bachtin právě odezvu. Jeho výrok, že pro lidskou bytost není nic horšího než nedostatek odezvy, se stal centrem celého dialogického přístupu. Být slyšen je už samo o sobě dialogickým vztahem.

Jaakko Seikkula zdůrazňuje význam slov a napojování se na ně během setkání s rodinou, kde se vyskytl člověk s psychickými obtížemi. Pomocí pečlivého naslouchání a dávání odezvy může tým odborníků citlivě reagovat na momenty, kdy pacient pootevře dveře k porozumění svým zdánlivě nepochopitelným projevům.

Neúspěšná byla terapie, kdy pracovníci nedávali dostatečně odezvu na podněty pacienta. Rozhovor se dostal do podoby otázka – odpověď a dialogična nebylo dosaženo, protože odezva nesloužila k vytváření sdílených významů.

Naopak při úspěšné terapii pacient sám přebírá iniciativu, je‑li mu odezva dávána pozorně a citlivě. Často se jedná o krátké časové úseky, kdy je pacient schopný hovořit o těžkých tématech. Je důležité vyhnout se snaze orientovat pacienta na realitu a přijmout psychotické projevy jako další hlasy v probíhajícím dialogu.

Pracovat se dá i s tichem

Zmíněné přístupy v podstatě prosazují pravidlo odezva, odezva, odezva. Jsou ale i situace, kdy se dá s tichem pracovat záměrně, například při skupinové psychoterapii.

Když se občas ocitnu v roli facilitátorky skupiny, ať už se jedná o poradu, supervizi, či výcvikové setkání, stává se pravidelně, že ticho po položení otázky bývá dlouhé. Napětí roste (zaručeně nejen ve mně) a hledá se, kdo ticho rozčísne. A je na mně, zda si počkám, jak si skupina poradí, anebo do ticha vstoupím a „zachráním“ skupinu (nebo sebe?) od nepříjemného napětí. Nemusím asi zmiňovat, o kolik víc jsou tyto procesy „okořeněné“ napětím v dnešní době, kdy se všechny podobné aktivity dějí online.

Některé přístupy ve vedení skupin vyznávají extrémnější formu a nechávají skupinu mlčet hned od první minuty. Vedoucí nezadají žádnou instrukci, jen pozdraví a čekají, co vznikne. Jeden profesor nám říkal o své zkušenosti se začátkem svého výcviku: Vedoucí jen čekali a skupina lidí, kteří se viděli poprvé v životě, mlčela 45 minut. Ale zaručeně potom měla „materiál“ na zpracování na několik setkání:

• Co se odehrává přítomných?
• Na koho se účastníci zlobí
• Kdo od koho očekává reakci?
• Kdo bojuje se svým sebevědomím?
• Kdo nechává prostor ostatním?
• Je to podle někoho „práce“ vedoucích?
• Je (byla) to práce jejich rodičů?

Mimochodem to je jeden z důvodů, proč skupiny často vede pár terapeut‑terapeutka, aby se podobné projekce mohly projevit naplno.

Záměrem těchto procesů bývá i přes frustraci přivést přítomné k přijetí odpovědnosti za vlastní prožívání a zplnomocnění k dalším akcím.

Tak dávat odezvu, nebo ne?

Mluvili jsme už o chronických „neodpovídačích“, o nutnosti dávat si odezvu v různých kontextech, o možnostech využití ticha v psychologii. Ještě bych se ráda zastavila u pocitu, že musíme odpovědět na všechno a nejlépe ihned. Taky to možná důvěrně znáte.

Nedávno jsem narazila na článek Není potřeba reagovat na vše. Jeho autorka Havi Brooks v imaginárním dialogu sama se sebou míří na ty z nás, kdo mají pocit, že pokud neodpoví hned všem a na všechno, něco zlého se stane. Moderní technologie tomu dávají šmrnc (dodávám já).

Prozkoumává myšlenku, že ne všechno si vyžaduje odpověď. Tím, že ji nedáme, ukazujeme druhému vlastně respekt a víru v to, že si dokáže poradit s podobnou situací, že se svět nezboří a taky že si zvládne zpracovat vlastní frustraci sám. Nemyslím si, že má na mysli přehlížení někoho, kdo se na nás obrátil s konkrétní otázkou, a určitě nemluví o ignorování plačícího dítěte. Spíše o vlastním osvobození se od nutkavého pocitu reagovat všem na všechno, přestože to není nutně vyžadováno od nás.

Zabývá se možnostmi, z čeho naše potřeba odpovědět na všechno může vycházet. Pokud je to ze strachu, že bychom někoho zklamali, přišli o přátele, či z přesvědčení, že nikdo jiný nevytvoří lepší odpověď, měli bychom trénovat zdržení se. Vzápětí se určitě dostaví osvobozující pocity.

Zkuste na jeden den vypnout telefon nebo se vykašlat na okamžité odpovídání na všechny zprávy na facebooku. Zapněte si na chvíli mód letadlo. Víte, co se velice pravděpodobně stane? Vůbec nic. O přátele nepřijdete, svět se bude (skoro) určitě točit dál, a vy si nejspíš budete mít šanci přečíst knížku soustředěně nebo se věnovat čemukoliv jinému bez přerušování.

Takže…

Zvu vás ke hře zkoumání vlastní „dialogičnosti“. Pozorujte, jak vedete dialogy sami se sebou, jak s druhými, jak a kdy jste v nich „odpovídači či neodpovídači“ a proč. Hrajte si. Věnujte pozornost také tichu, které vzniká ve vašich interakcích – ať už z vašeho rozhodnutí, či z rozhodnutí druhých.

V tichých chvílích, kdy na sebe odezva od druhých dává čekat, zakoušejme, jaké to je aplikovat doporučení Zmikunda Lucemburskiho z Oprásků sčeskí historje: Se s tim smiř! A mrkněme se do sebe, co se tam přitom děje, posviťme si na to, jak my sami tyto vztahové mosty pomocí odezev vytváříme a jak. Odezva druhému totiž začíná u vnitřní odpovědi nám samotným.

Hledejme způsoby, jak si neškodit, ale jak ohleduplně odpovídat na druhé. No a pokud školíte, učíte, nebo poskytujete terapii pomocí online nástrojů, přeji vám hodně reagujících dialogických partnerů a hodně trpělivosti a laskavosti k vám samotným.