Jmenuji se Kamila. Jsem třicátnice, co má ráda svou práci, hudbu, přírodu a knihy. Mám svůj blog o životě v Brazílii. Jsem temperamentní, chaotická a občas moc přemýšlivá. Od narození jsem zcela nevidomá.

„Když se svým postižením žijete odmala, jste na ně asi zvyklá, že,“ slyším často z úst kolemjdoucích lidí, se kterými se třeba zapovídám při cestě do práce. Tehdy většinou s úsměvem odpovím, že zvyklá určitě jsem. Ale už není čas dodat, že k tomu zvyknutí vedla poměrně dlouhá cesta.

Člověk se totiž nenarodí s informací, že nevidí, ani s návodem, co s tím. Na to si každý musí přijít sám. Prosím, berte tedy popis mé cesty boje, smíření a hledání nadhledu jako jednu z mnoha možností.

V čem jsem jiná?

Jako dítě jsem opravdu nevnímala fyzický rozdíl mezi sebou a okolními lidmi bez postižení. Co si pamatuju, všude kolem mě se samozřejmě mluvilo o vizuálních věcech, nejvíce o barvách.

Že tráva je zelená a slunce žluté, mi samozřejmě neuniklo. Tyto a další skutečnosti jsem rozhodně neignorovala a zapisovala si je do paměti, asi tak, jako se jiní lidé učí, že ahoj se anglicky řekne hello – může se to hodit, ale velký prožitek to nepřinese. Postupně se mi však začaly dít divné věci.

Bratr na mě křičí, že jsem mu smíchala dvoje puzzle. Jak to, říkám si, vždyť pro mě vypadaly stejně? Je mi smutno.

Ve vybijce mě trefuje míč už tři vteřiny po zahájení hry. Dnes už potřetí. Bratr se zuřivě vrhá na kluka, co mě vybil, mlátí ho a vyhrožuje smrtí. Co se tu děje? Stydím se.

Sledujeme televizi. Všichni se něčemu smějí. Ale čemu, když nikdo nic neříkal? Směju se taky, ale uvnitř se cítím zmateně a hloupě, že jsem něco nepochopila.

Jsem u očního lékaře. „Kamilko, vidíš světýlko?“ Moje vrozená empatie napovídá: Když řekneš ano, uděláš mu radost. A tak říkám ano. On nato ještě dlouho cosi zkoumá a pak říká: „Asi ne, viď?“ Nechce se mi říkat ne, když můžu říct ano.

Bratr má návštěvu, nějakého kamaráda ze školy. Kamarád se rozkouká u nás v pokoji a namíří si to ke mně. Stojí a stojí těsně u mě. „Nečum na ni,“ nevydrží bratr. Facka. Co je se mnou špatně? Zase se stydím.

Začínají se dít i vtipné věci. Beru si knížku, dávám si ji před oči. To přece lidi dělají, když chtějí číst. Popouštím uzdu fantazii a vymýšlím vtipné příběhy, které jako čtu. Připadám si vítězně.

Postupně mi to dochází: na mém vzhledu je něco divného, nevidím světlo, které bych měla vidět. Jsem pomalejší než ostatní a koukám se pomocí rukou, a ani tehdy se nedá vidět všechno. Jak mám tomu všemu rozumět? Vysvětlení se dostaví někdy ve třetí třídě.

„Ta Lucka mě naštvala. A teď se kvůli ní se mnou nikdo nebaví,“ svěřuje se mi s pláčem o rok starší sestřenka. „Jak nikdo, vždyť tu jsem já,“ snažím se ji utěšit. „Ale ty jsi slepá, já bych chtěla normální kamarádku.“

Slepá. Aha, tak tím to je. Uvědomím si, kolikrát jsem to slovo slyšela z úst různých lidí. Tak to jsem já. Slepá. Proto ty ustarané dotazy máminých kamarádek – co s ní bude? Proto ta ubrečená máma, která musela udělat kdoví co, aby mě zapsali do běžné školy.

I přes své zdrcení jsem sestřence vlastně vděčná, že mi to vysvětlila. Ale co mám s tím dělat?

Hledám svoje místo ve světě

Život běžel dál a já si ve své stále více uvědomované slepotě začala zvykat. Postupně jsem zjistila, co všechno je možné, a vzhledem k mé tvrdohlavosti a chuti rodiny mě zapojit bylo možné leccos od stěhování skříní ke sbírání borůvek.

Nicméně zároveň s tím mi docházelo, že některé věci nedokážu tak rychle (než sklidím ze stolu, musím si předem osahat, kde co na něm leží), některé musím dělat jinak, než je to obvyklé (při malování použiju jen tvářenku a rtěnku), a jiné se nedají dělat vůbec, což mě postupně trápilo a opouštělo podle toho, co pro mě byla v daném věku priorita.

K pochopení, že zabývat se některými věcmi a ocitat se na některých místech opravdu nemám zapotřebí, jsem dospěla až po pár dramatických zážitcích a bezesných nocích. Točily se kolem následujících otázek:

Čím budu?

Je mi asi dvanáct. Povídám si s nevidomými kamarády, čím kdo chce být. Programátor, učitelka hudby, překladatel, zpěvačka. A co já? Stydím se říct, že bych ráda měla praktické povolání jako moji rodiče, třeba jako lesní inženýrka nebo veterinářka.

Horečně přemýšlím, jaké realistické povolání zvolit. Vhodné pro moji povahu, technicky možné. Jak přitom zapomenout na pobíhání po lese?

Během let si hledám cestu mezi realistickými radami „stůj nohama na zemi“ a nadsazenými motivačními řečmi „můžeš dělat, cokoli chceš, stačí chtít“. Dospěla jsem ke zjištění, že některé věci dělat opravdu nelze, ale v dnešní době svobodného podnikání a nových technologií je možné mnohem víc, než by se mohlo zdát.

Jak si najdu chlapa?

Je mi patnáct, jsem s bratrem a jeho kamarády na party. Jsou tam všichni, i ten kluk s tím pěkným hlasem. Hlasitá hudba, rychlé rozhovory, pobíhání, gestikulování. Kdosi na mě mluví a diví se, že neodpovídám. Než se mě dotkne a já z toho konečně pochopím, že mluví na mě, jde o dům dál a já mluvím do prázdna.

Trapnost, vztek. A to se ještě nezačalo tancovat. Uvědomuji si, jak jsem v cizím prostředí bezmocná a nesamostatná. Všichni se mezi sebou baví o oblíbených filmech, mě se ptají už popáté, jak dlouho nevidím a jaké to je. Vždyť já mám taky oblíbené filmy. Každému to zvlášť vysvětlím, ale jsem zoufalá, že to musím dělat.

Po několika takových večírcích jsem dospěla k názoru, že nemá cenu chodit do prostředí, kde se mi obtížně komunikuje, že na party si člověk stejně nikoho nenajde. A že je ještě příliš brzy na to, aby byla společnost na nevidomé zvyklá – proto ty rozpaky druhých a jejich opakované otázky, na něž příslušník jakékoli menšiny vždycky bude muset odpovídat o něco častěji.

Můžu a dokážu

Nyní snad můžu říct, že nad svým životem ovlivněným faktem, že jsem nevidomá, získávám nadhled. I když se stále najde řada nepřijatých skutečností jako nemožnost podívat se druhým do očí, domluvit se posunky, řídit auto, jít v době pandemie pracovat do nemocnice, jet sama na dovolenou, jsou věci, které občas vyplují do popředí, lehce potrápí a poté zase odplují.

Otázka volby vhodného povolání mě upřímně řečeno zaměstnávala o něco déle. Vyvážit své schopnosti a předpoklady na straně jedné a to, co je technicky možné v rámci zrakového postižení, na straně druhé a zachovat si přitom co nejvíc ze svých představ o vlastním uplatnění, je poměrně tvrdý oříšek.

Původně jsem vystudovala jazyky s ambicí pracovat jako překladatelka nebo tlumočnice. O této práci jsem však věděla pouze to, že je poměrně prestižní a uplatnilo se v ní dost nevidomých. S postupem studia jsem si stále víc uvědomovala, že na takovou práci nejsem dostatečně klidná a soustředěná povaha, a rozhodla jsem se pro jazykovou výuku.

I zde bylo třeba uvědomit si jistá omezení, jako třeba obtížnější uplatnění ve firemní a skupinové výuce – učím tedy individuálně. Můj zájem o seberozvoj mě přivedl k povolání, jež více než co jiného vyžaduje naslouchat a klást vhodné otázky. Nutnosti dělat kompromisy se zřejmě nezbavím, ale uvědomuji si i stále větší možnosti, které dnešní doba a společnost přináší.

Jsem vděčná, že můžu být člověkem, který se nebojí vyzkoušet nové věci, nahlížet na sebe s humorem, naslouchat a být empatický, postarat se o sebe, partnera a dva psy, je psychickou oporou své rodině a přátelům a třeba jednou s dopomocí okolí vychová děti. A to není málo.

Kamila, čtenářka Psychologie.cz. Autorka publikuje na svém blogu.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.