K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Nemůžeš mít všechno

Smysl života nenajdeme v odpovědi na otázku, co dělat, ale čeho se vzdát.

Mark Manson

Mark Manson

6. 8. 2018

Nedávno jsem na Facebooku zahlédl jeden příspěvek. Jako většina příspěvků kolujících na Facebooku ho nejspíš napsal šestnáctiletý kluk a byl pravdivý tak ze 38 %. I tak mi přišel celkem fajn a přinejmenším mě donutil zamyslet se.

Příběh pojednával o muži jménem Mohammed El-Erian. Mohammed byl generálním ředitelem dluhopisového fondu PIMCO, který spravoval majetek v hodnotě 2 bilionů dolarů a dosahoval ročních výnosů kolem 100 milionů dolarů. El-Erian však přesto nakonec na svůj post rezignoval, aby se mohl více věnovat své desetileté dceři.

Teď přichází ta špatná zpráva: podobné rozhodnutí je v naší společnosti očividně považováno za něco nevídaného, něco, co se příčí věčně omílanému mottu zbohatni, nebo radši umři. Článek tak byl hojně sdílen v sociálních médiích a poměrně dost se o něm diskutovalo.

El-Erianovo rozhodnutí zanechat působení v bilionovém byznysu podle všeho vzešlo z hádky s jeho dcerou. Jednoho rána na ni křičel, ať si vyčistí zuby, ale ona to odmítla udělat. El-Erian proto vyrukoval s klasickou rodičovskou průpovídkou: „Jsem tvůj otec a ty uděláš, co ti říkám.“ Na to mu dcera odpověděla, aby chvíli vydržel, a odebrala se do svého pokoje. Tam sepsala seznam 22 důležitých událostí, které její otec zameškal kvůli své práci – narozeninové oslavy, školní besídky a tak dále.

Zřejmě právě tento pastelkami načmáraný seznam stál za El-Erianovým „prozřením“, jelikož hned následujícího dne pověsil na hřebík pomyslné kopačky manažera hedgeového fondu a stal se tátou na plný úvazek.

Každá příležitost něco stojí

Jednou z prvních věcí, které se naučí každý student ekonomie, je koncept nazvaný náklady obětované příležitosti. Tento koncept dobře vystihuje známý bonmot „Nic jako oběd zdarma neexistuje”.

Termín náklady obětované příležitosti popisuje skutečnost, že prakticky všechno, co děláte, něco stojí. I když to nemusí být na první pohled patrné. Ukázkovým příkladem je, když vás někdo pozve na hodinu trvající oběd. Ačkoli získáte oběd zdarma, současně se automaticky vzdáte všech ostatních produktivních činností, které byste mohli dělat.

Vzdáváte se tedy hodiny svého času, kdy byste mohli pracovat, zdřímnout si nebo obvolat potenciální klienty. V případě El-Eriana by šlo o hodinu strávenou s jeho dcerou.

Naše společnost velebí ty, kterým se podařilo zbohatnout děláním výjimečných věcí. Dělání „výjimečných věcí” si ale často vybírá nesmírně vysokou daň v podobě nákladů obětovaných příležitostí.

  • Bill Gates je známý tím, že i po třicítce byl svobodný a pět dní v týdnu spal ve své kanceláři.
  • Steve Jobs byl příšerným otcem.
  • Brad Pitt nemůže vyjít z domu, aniž by ho obsypal roj novinářů s fotoaparáty. Sám prohlásil, že kvůli sociální izolaci způsobené jeho extrémní popularitou si prošel několika depresivními epizodami.

Pointa spočívá v tom, že s děláním výjimečných věcí je mnohdy spojeno dělání výjimečných obětí, které ani nemusí být na první pohled zjevné. Jako například zmeškání několika narozeninových oslav vlastní dcery.

Nyní se dostáváme k samotnému jádru problému. Moderní společnost nám dává na výběr z mnohanásobně většího počtu možností, než tomu bylo dříve. Spolu s větším výběrem možností rostou i náklady obětované příležitosti. Proto je pro nás daleko obtížnější a nákladnější zasvětit všechen svůj čas a energii jedné věci, aniž bychom pociťovali lítost nebo výčitky.

Luxusní starosti

Slyšeli jste někdy o zkratce FOMO? Pod jednotlivými písmeny se skrývá sousloví Fear of Missing Out, tedy strach z toho, že něco propásneme. Den za dnem jsme bombardováni připomínkami všeho, na co nejsme schopni dosáhnout.

Před takovými 200 lety lidé ničím podobným netrpěli. Když jste se narodili jako farmáři, pravděpodobně vám nezbývalo nic jiného než celý život farmařit. A co víc, patrně jste si ani neuvědomovali, že byste se mohli věnovat něčemu jinému než farmaření. Proto zasvěcení všeho, co jste v životě měli, jedinému cíli – stát se odborníkem na farmaření – s sebou neneslo prakticky žádné náklady obětované příležitosti. Tehdejší farmář tak neměl strach, že by něco promeškal. Ostatně ani nebylo co.

S lehkou dávkou nadsázky by se dalo říct, že tenkrát měli lidi „všechno”, protože ani nic jiného mít nemohli.

V minulosti jsem napsal článek o hledání smyslu života. Asi tak milion lidí ho sdílelo na Facebooku a psali mi, že jsem „dobrej týpek”. Elizabeth Gilbert, autorka knihy Jíst, meditovat, milovat, mi dokonce řekla, že se jí fakt líbil. Před několika desetiletími však nic podobného jako „smysl života” ani neexistovalo. Otázky směřující k jeho nalezení by tak dříve ani nedávaly smysl.

Takzvaná existenciální krize je svým způsobem luxus, jaký si můžeme dovolit jen díky úžasným možnostem, které skýtá moderní doba.

V jednom kuse dostávám e-maily od lidí stěžujících si na nerovnováhu mezi jejich pracovním a osobním životem. Internet je plný článků polemizujících o tom, jestli lze skutečně mít „všechno”. Je možné být finančně zajištěný, mít perfektní kariéru, zdravou rodinu, „cool” koníčky, sexy tělo a kupovat si nový dům na pláži z nejnovějšího iPhonu, zatímco u plotny připravujete suflé z těch nejlepších surovin?

Jenže potíž není v tom, že bychom hůře zvládali rozprostírat čas mezi prací a zábavou. Potíž je v tom, že nyní máme více příležitostí, jak se pracovně uplatnit a trávit volný čas, než jsme měli kdy dříve.

Máme daleko více zájmů a zároveň si daleko více uvědomujeme všechny potenciální možnosti, kterých se vzdáváme. Stručně řečeno nám vzrostly náklady obětované příležitosti. A toho všeho jsme si velice dobře vědomi zásluhou sociálních médií.

  • Každý, kdo se rozhodne obětovat svůj partnerský život ve prospěch kariéry, je dnes neustále bombardován výjevy z nespoutaných sexuálních životů svých přátel a úplně neznámých lidí.
  • Každý, kdo se vzdá vyhlídky na úspěšnou kariéru, aby mohl věnovat více času a energie své rodině, je ustavičně bombardován příběhy výjimečně úspěšných lidí.
  • Každý, kdo se rozhodne zhostit záslužné, ale přesto nevděčné role sociálního pracovníka, se doslova utápí v příbězích atraktivních celebrit.

Dělejte méně

Jak bychom se tedy měli vypořádat s novým, skrz naskrz propojeným světem? Jak se máme vyrovnat se strachem z toho, že něco propásneme? Ve většině knih a seminářů na téma osobního rozvoje naleznete variaci na odpověď buďte produktivnější, naučte se efektivně řídit svůj čas nebo, jak jednou řekl Arnold Schwarzenegger, spěte rychleji.

El-Erian ve svém příspěvku do soutěže o titul otce roku uvedl, jak si celé roky ospravedlňoval to, že se neúčastní dceřiných narozenin. Sám sobě namlouval, že je příliš zaneprázdněný, práce je moc náročná a musí cestovat po celém světě.

V souvislosti s vybalancováním práce a osobního života často slýcháme ostatní bědovat: „Mám všechno, co jsem chtěl. Mít jen tak víc času, abych si to užil.” Co když ale odpověď není v tom dělat víc? Co když je odpověď úplně opačná – dělat méně?

Co když se řešení tohoto problému skrývá v přijetí našeho omezeného potenciálu a nešťastné skutečnosti, že coby příslušníci lidského pokolení můžeme být v jeden čas vždy jen na jednom místě? Co kdybychom si nejprve přiznali, že v životě nelze dosáhnout všeho, a posléze na základě toho určili, na čem nám skutečně záleží?

Možná by opravdu stačilo říct si dobrovolně jsem si vybral, že tohohle si budu cenit více než všeho ostatního a začít se tím řídit.

Snažíme-li se dělat všechno, zaplnit náš životní odškrtávací seznam, zkrátka „dosáhnout všeho“, v zásadě usilujeme o život prostý jakýchkoliv hodnot, život, kde nic není získáno ani ztraceno. Toužíme-li dosáhnout všeho a přikládáme-li tomu stejnou důležitost, ve skutečnosti po ničem netoužíme a nic pro nás není důležité.

Jednou mi přišel e-mail od chlápka, který byl rozhořčen ze své životní situace. Nesnášel svou práci, přestal se stýkat s přáteli a nedělal to, co ho dříve naplňovalo. Tvrdil, že je v depresi, že má pocit, jako by ztratil sám sebe. Nenáviděl svůj život. Závěrem ale dodal, že si zvykl na životní standard, který mu jeho současná práce umožňuje. Dát výpověď proto nepřipadalo v úvahu. Pak se mě zeptal, co by měl dělat.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že lidé mající problém s hledáním „smyslu života“ si pokaždé stěžují, že nevědí, co si dál počít. To však není jádrem jejich problému. Ve skutečnosti je daleko podstatnější, že nevědí, čeho se vzdát.

Prioritou El-Eriana bylo vydělat 100 milionů dolarů za rok, zůstat v ředitelském křesle, létat na porady helikoptérou, na oběd jezdit limuzínou a kochat se tím, jak ostatní bankéři slintají nad finančními výsledky jím spravovaného fondu. A aby všechno tohle mohl mít, rozhodl se zřeknout se času stráveného se svou dcerou. Až se jednoho dne rozhodl pro opak.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka