Je přirozené, že se v životě držíme osvědčeného. Potřebujeme jistotu a důvěru známého prostředí, vztahů a činností, abychom cítili integritu a kontinuitu: abychom věděli, kdo jsme, kam patříme, co nás definuje. Najednou však můžeme začít cítit, že jsme uvízli ve stavu nehybnosti – máme dojem, že život se děje někde mimo nás. Cítíme se prázdní, něco nám chybí. Může to být vztah, když si uvědomíme, že život bez partnera či partnerky nás vlastně trápí. Nebo se může jednat o něco méně hmatatelného, jako touha projevit se a otevřeně dát najevo, jak se cítíme, co si myslíme, a nevystačit si v tom sami.