Nepopiratelným problémem spojeným se sexuálním násilím je nedostatečná empatie s jeho obětmi. Člověka jednadvacátého století nemůže překvapit, že krátká sukně je pro znásilnění asi stejnou „omluvou“ jako odhalený krk pro podříznutí. Poněkud paradoxním, ale v důsledku neméně palčivým problémem je přílišná démonizace jeho pachatelů.
Mediální obraz sexuálního násilí ukazuje neholené devianty čekající v temných parcích, všemi opovrhované zrůdy bez jediné lidské vlastnosti. Nezakládá se ale na pravdě – a podobně jako jiné nepravdy škodí, a to všem.
Škodí pachatelům, u kterých snižuje efektivitu terapie a nápravy. Škodí společnosti, protože se namísto kultivace sexuálního chování psychicky relativně zdravých potenciálních pachatelů, u nichž by prevence měla smysl, soustředí na devianty, u nichž se s účinností míjí. A hlavně v konečném důsledku významně škodí i samotným obětem. Jak je to možné?
Nepřijatelný zážitek
Zdaleka největší procento sexuálního násilí se děje mezi lidmi, kteří se znají, často velmi dobře. Podobně jako třeba u vražd. Často je pachatelem někdo, s kým oběť byla a je v kontaktu, dost možná někdo v mnoha ohledech výjimečný a skvělý. Nezřídka partner oběti: tedy člověk, jehož oběť měla a možná má – pravděpodobně ne bez důvodu – ráda. Koho nějakým způsobem uznávala nebo uznává, s kým sdílí společné sociální okolí.
