Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Podzim mateřství

Je mi čtyřicet a nemám děti. Byla to chyba? Co s takovou otázkou?

8:19
Renata Ježková

Renata Ježková

25. 10. 2019

Jak se vypořádat s pocitem, že jsem něco propásla a ono je to nenávratně pryč? Něco, co mohlo můj život naprosto radikálně proměnit, dát mu jiný směr a obsah? Jak svého opomenutí nelitovat a dát svému životu smysl, o který se najednou začínám bát? Odpovědi na všechny tyto otázky musíme začít hledat pomocí jednoho naprosto zásadního schématu.

Jednou z reakcí na článek Poledne života byla i otázka, jak se vypořádat s tím, že touto dobou končí plodné období ženy, a cesta k biologickému mateřství se tak mnohým definitivně uzavírá. Přestože téma je to velmi komplexní a citlivé a každý jednotlivý příběh má své jedinečné aspekty, které těžko generalizovat, stejně se ve finále často dostaneme k jednoznačné a palčivé otázce: Je mi přes čtyřicet a nemám děti. Co teď? Univerzální odpověď jistě neexistuje, ale přece jen…

Děti a smysl života

Přestože sama děti mám, vnímám dost citlivě, jak společnost reaguje na bezdětné ženy. Možná i proto, že jich mám pár kolem sebe. Všem se dostává velmi podobné zpětné vazby, ať už explicitně a neomaleně vyjádřené, nebo jemně naznačené – že o něco zásadního přišly a jejich život v jistém ohledu postrádá smysl. Pro co vlastně žijí, když nemají děti? Děti jsou přece smyslem a naplněním života, pokračováním naší existence a možností, jak to nejlepší z nás předat dál.

Zní to krásně, nemyslíte? Ostatně honba za smyslem života je snad tou nejstarší lidskou aktivitou (hned po plození dětí), takže je určitě skvělé, když se obojí propojí. I z praktického hlediska to dává smysl, protože ve chvíli, kdy děti máte, tvoří velkou část vašich aktivit právě péče o ně a rozhodně vyplňují váš život víc než dostatečně. Potud se vše jeví velmi logicky a žena bez dětí by měla život značně ochuzený.

Ale… opravdu děti jsou a měly by být smyslem našeho života? Ptal se někdo těch dětí? Ono to na první poslech zní hrozně krásně a ve chvílích, kdy je nám těžko, bychom si moc přáli, abychom pro někoho tím smyslem života byli a byla nám věnována adekvátní podpora a péče. Nicméně podívejme se pravdě do očí: být smyslem něčího života znamená být vlastního života prakticky zbaven.

Pokud bude opravdu váš vliv na druhého tak velký, že vyplňujete celý jeho život, pak každý váš krok, každé rozhodnutí otřese celou jeho existencí. A pokud nejste naprosto necitliví mizerové, budete na to brát ohled. Protože jste pro dotyčného vším a to si přece nějaký ohled zaslouží. A kdybyste na to náhodou pozapomněli a rozhodli se udělat něco, co s ním až tak nesouzní, jistě vám to brzy připomene. Buď přímo výčitkou, nebo tichým utrpením. Vyberte si, co máte raději.

Z tohoto pojetí lásky se nám jaksi vytrácí svoboda, která by ale měla být ve výchově dětí naprosto zásadní. Učinit z dítěte smysl svého života, uzurpovat si jeho život ve jménu naplnění toho svého, to mi nepřipadá jako šťastné pojetí rodičovské lásky. Kdyby nic jiného, přinejmenším tak vychováváme závislého člověka, který bude celý život hledat někoho dalšího, kdo by se mohl stát jeho životní náplní. A děti jsou k tomu naprosto ideální, protože dospělí často odolávají nebo vás opustí, ale vaše vlastní děti moc na výběr nemají.

Takže až vám někdo předestře, že bez dětí je váš život prázdný, můžete mu s klidem říct, že si prostě lidských bytostí vážíte příliš na to, aby pro vás byly pouhým zaplašením prázdnoty vlastního života.

Díra v duši

Co když ale ta pochybnost nevychází primárně z okolí, ale hlodá ve vás? Dnešní doba nabízí spoustu povyražení a vyžití, která mohou založení rodiny oddalovat. A také nabízí jednu velkou iluzi – že je na vše stále dost času. Vrásky zaženeme krémem, pračku zaplatíme později a po částech, vzdělání si doplníme na kurzech, pracovat můžeme klidně až do smrti a řidičák vám neseberou prakticky ani v případě, že vypadáme jako kompars k seriálu Walking Dead.

Žijeme s iluzí nesmrtelnosti, ale naše tělo na to má zcela jiný názor. Má vlastní čas, který nám neúprosně připomene ve chvílích, kdy se nám to nejméně hodí. A ženy jsou skrze plodnost na tento čas napojeny ještě silněji.

Pokud se od svého vnitřního času odpojím, mohu se později ocitnout v situaci, kdy je na něco opravdu a definitivně pozdě. A biologické mateřství je oblast, kde se tato neúprosnost projevuje nejdramatičtěji. Abychom si zvládly poctivě odpovědět na všechny palčivé otázky, které se v takové situaci vynořují, musíme postupně oddělovat to, co opravdu chceme, od toho, co bychom (podle okolí, ale i podle sebe) chtít měly.

Zkusme se odpoutat od zavádějících emočních stavů (umřu sama okousaná smečkou koček z útulku) a zaměřme se na celou tu záležitost trochu více prakticky. Je mi čtyřicet a nemám děti. Takže je potřeba odpovědět si na otázku, proč je nemám. Každá odpověď je relevantní, a čím upřímnější, tím lepší. Nemám partnera, dělala jsem kariéru, se svým tehdejším partnerem bych děti nechtěla, nepřemýšlela jsem o tom, vždycky jsem myslela, že děti nechci, cizí děti mě nikdy nezajímaly, měla jsem zdravotní problémy, které to znemožnily…

Těch možností je spousta a každý má svoji vlastní variaci, ale v podstatě mají jedno společné: nebyl správný čas. Myslím, že někde v hloubi duše většina z nás cítí, že děti jsou víc než pes nebo nové auto a jejich „pořízení“ s sebou nese jistou zodpovědnost. Ano, je jistě i dost těch, u nichž to vypadá, že k této sebereflexi nedospěli, ale tím spíš to nelze nastavit jako normu. Je opravdu třeba litovat něčeho, pro co jsem si za tolik let neudělala v životě prostor?

Pokud začnu vést průzkum svojí duše tímto směrem, nevyhnutelně dospěju k otázce: Opravdu jsem chtěla děti, nebo mám teď jen pocit, jestli jsem náhodou o něco nepřišla? Klíč k naší životní pohodě tkví v upřímnosti, s jakou si na podobné otázky dovedeme odpovědět. To, proč nás takové otázky trýzní, není fakt, že jsme něco zásadního v životě „zapomněli“ a teď budeme mít „průser“ (koncept tak dobře známý z našich školních let). Trýzní nás to proto, že tyto pochybnosti devalvují veškerý náš předchozí život, naše prožitky, naše zkušenosti…

Pokud řešíme, že jsme něco tak zásadního opominuli, říkáme tím vlastně, že jsme danou část života prožili špatně, nesprávně, a tomu se vždy bude celá naše duše veškerou svojí silou vzpírat. Zkuste jí víc naslouchat. Neříká náhodou třeba i něco o tom, že za ty roky se stalo spoustu dobrého? Že představa probdělých nocí a řešení domácích úkolů vás tak trochu děsí? Že se vám váš život většinou líbí tak, jak je?

Přijmout, že věci jsou, jak jsou, aniž bych posuzovala jejich „správnost“ nebo to, jak se mi momentálně líbí, není snadné a vede k tomu dlouhá cesta. Ale ta cesta není dlouhá proto, že by byla tak strašně náročná a komplikovaná. Je dlouhá proto, že jsme se odnaučili upřímnosti sami k sobě. Že tak často reagujeme na okolí, až zapomeneme, co sami cítíme. A tyhle zlomové životní fáze nám mohou znovu ukázat cestu. Ne ven. Naopak. Dovnitř. Tam, kde jsou ty pravé odpovědi na všechny naše otázky. Včetně té, jestli byla chyba nemít děti.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Volání po lásce

Pozornost je základní projev lásky. Proč se opakovaně vrháme do vztahů, kde ji nenacházíme?

8 min

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Otevřít audio sekci