Koncem září proběhla v Praze výjimečná konference, kde se na jednom místě setkalo množství nejen psychologů a terapeutů, ale i kvantových fyziků, odborníků na šamanismus a psychedelické látky. Dovoluji si tímto sdílet pár střípků a úvah, které ve mně toto vzácné setkání vyvolalo.

Podobná mezinárodní transpersonální konference zde proběhla pouze jednou před 25 lety. Pozvání přijalo množství (přes sto!) odborníků možná i proto, že jeden z žijících zakladatelů transpersonální psychologie Stanislav Grof působil svého času v Praze. Dalo by se tak říci, že práce, kterou započal tady (LSD terapie), ovlivnila celý svět v základní proměně paradigmatu, nejen co se psychologie týče. A jak zmínil Richard Tarnas, koperníkovská revoluce (zjištění, že nejsme středem vesmíru) má také přímou souvislost s Prahou. Podpora změny paradigmatu právě v srdci Evropy tak dává velký smysl.

Z celé konference mě tento pocit zasáhl snad nejvíc: že společně tvoříme něco nového a přitom navazujeme na dlouhou evoluci vědomí, která stále pokračuje. Není samozřejmostí, aby tolik předních myslitelů a praktiků z celého světa hledalo odpověď na otázky, které si lidstvo klade od nepaměti: kdo jsme a kam jdeme, co je vědomí a zdraví, zda existuje život po smrti, jak ovlivňujeme naši planetu a jaké máme nástroje a možnosti, pokud jde o směřování našich životů, života planety i celého lidstva.

Ano, samozřejmě jsem ovlivněn svým zájmem o propojování psychologie a spirituality a netvrdím tak, že jde o jediný možný nebo správný pohled. V současném světě (pokud vynechám čistě spirituální tradice) nenacházím přístup, který by tak funkčně propojoval nejnovější poznatky z výzkumu fungování mozku a vědomí, ale i fyziky, astronomie či antropologie.

Transpersonální přístup

Přínosem transpersonální psychologie je zejména „rozšířená kartografie psýché“ (Grof). Nejsme pouze soubor zkušeností nasbíraných po cestě životem, který začal porodem, ale máme v sobě nesmírně rozsáhlé a hluboké oblasti, které překračují a rozšiřují hranice našeho já, jak ho běžně vnímáme.

Máme v sobě tělově‑emoční vzpomínku nejen na porod, první traumatickou zkušenost, kdy šlo doslova o život, ale i na celé prenatální období. A máme v sobě i nesmírně rozlehlé říše, které pro nedostatek lepších slov nazýváme transpersonální oblastí (částečně se překrývá s Jungovým kolektivním nevědomím).

Oproti přístupům, které se omezují na zkušenost tohoto života, nabízí transpersonální pohled také nové porozumění emočním a psychosomatickým potížím. Například různé formy krizí smyslu mohou pocházet z našeho vzdálení se od zdroje života a může být hluboce léčivé znovu se propojit s pokojem ve středu naší bytosti.

Metod a cest je mnoho. Jde např. o práci s dechem (holotropní či maitri dýchání) a odpovědné sebezkoumání a terapii (nejen) za pomoci psychoaktivních látek (o přelomovém výzkumu a léčbě posttraumatické stresové poruchy za pomoci MDMA si řekneme třeba v nějakém příštím článku).

Kosmopsychologie?

V běžném pracovním dni většinou neřešíme otázky typu „kde se vzalo vědomí“ či zda sám vesmír je vědomý. Otázka je to teoretická pouze do té chvíle, kdy zažijeme něco, co nezapadá do našeho běžného rámce fungování. Kdy jsme kupříkladu zcela ponořeni až absorbováni v živé prázdnotě, která je laskavá. Mohli bychom sice namítat, že jde „jen“ o subjektivní stav vědomí, ale ve chvíli, kdy mnoho lidí z různých světových tradic napříč historií mluví o podobných „posvátných“ zkušenostech, nelze to prostě jen tak odmávnout jako čistě subjektivní prožitek.

Je proto občerstvující slyšet úvahy vycházející ze studia rozšířených stavů vědomí a podstaty skutečnosti o tom, že vědomí je kosmický fenomén, ne produkt mozku. Že máme sice korelace mezi stavy vědomí a procesy v mozku, ale to není důkaz, že vědomí pochází z mozku. Že vysoká uspořádanost a schopnost interakce živých i neživých systémů s lidským pozorovatelem může být projevem ne toho, že vesmír má inteligenci, ale že vesmír je inteligence.

Jak to ovlivňuje běžný den v práci, v manželství a s dětmi? Nevím jak vás, ale mě možnost, že žiju v poli inteligence, která je nedílnou součástí vnitřního i vnějšího prostoru, zaplavuje jakýmsi klidem a troufám si říct i možností vydechnout a spočinout v náruči přítomného okamžiku. Zvlášť v době, kdy jsou věci nejisté a v pohybu. Může být užitečné si připomenout, že právě nejistota je součástí každého iniciačního procesu. A že hrdinská cesta, tedy cesta za pokladem sebepoznání, směřuje právě do hloubky a nejistoty, aby se nakonec hrdina mohl vrátit domů, ale změněný.

Směřování k celistvosti

Jakousi Ariadninou nití transpersonálního přístupu je snaha překonat rozdělení, které máme v sobě i mezi sebou navzájem tak, abychom byli celí a uvědomili si, kdo ve své podstatě vlastně jsme. Je tudíž klíčové čelit různým silám v sobě, aby mohlo dojít k transformaci a znovuzrození. Když se však v sobě učíme integrovat vše, co život přináší, zákonitě se dostaneme do kontaktu s něčím, co při nejlepší snaze nejsme schopni vysvětlit či si nějak racionálně vyložit. Jde o tajemství, o konkrétní prožitek, který se nás dotýká.

Stojíme pak před výzvou otevřít se tomuto tajemství, což znamená ponořit se do života a účastnit se ho. To je vlastně podstatou náboženské či mystické zkušenosti. Religiozita pochází ze slov re‑ligare, znovu navázat spojení. Spojení se svým pravým Já a velkým tajemstvím, se kterým jsme ve vztahu. I Maslow zpočátku mluvil o náboženské zkušenosti, ale protože toto slovo má mnoho lidí spojené s náboženstvím jako institucí, změnil to na vrcholné zážitky (peak experiences).

Malý myšlenkový experiment: zkuste si vzpomenout na situaci, kdy život dával smysl, kdy jste měli pocit, že teď je vše přesně tak, jak má být. Pokud se to hned nedaří, zkuste znovu. Většina lidí nějakou podobnou zkušenost má. Bývá v tom důvěra v život, radost a klid. A naděje, která je produktem otevření se překvapení, nepředstavitelnému. A když máme naději, můžeme být zvědaví – jako malé děti, co prozkoumávají svět vnitřní i vnější.

Je jasné, že většinu života nezažíváme vrcholné zážitky. Ale jsou to chvíle, které si pamatujeme. A když jednou víme, nemůžeme už nevědět. Tyto zkušenosti nám mohou pomoci projít úzkými místy. Protože úzkost je součást života, což se projevuje hned při našem vstupu na tento svět úzkým porodním kanálem. Je důležité učit se projít obtížnými místy s důvěrou, která může jednak vycházet z naší zkušenosti, ale i z duchovní praxe či víry, o kterou se můžeme opřít v těžších časech. Lukoff mluví o spirituální kompetenci, která má přímý vliv na mentální, emoční i tělesné zdraví. Jedním z důležitých projevů této kompetence je držet v mysli možnost pozitivní budoucnosti, osobní i druhové, abychom nepropadali beznaději a depresi.

Život však není jen nekonečná radost. Ale není to ani nekonečné utrpení. Je to cesta mezi. Prostorem, který je vlastně to nejpodstatnější. Prostor mezi lidmi a věcmi je to, co umožňuje vzájemný vztah a pohyb. Pohyb v nekonečném poli možností, jež je, zdá se, základem reality. Směrem k jednotě.