Poradna

Jak se smířit s tím, že mi nejspíš nikdy nikdo neřekne mami?

Před sebejistými ženami uhýbám, u jiných potřebuji mít převahu.

Nikdo mi nikdy nerozuměl, a tak jsem si kolem sebe vybudoval neprostupnou zeď.

Stačí zapnout televizi a je mi zle. Ze stavu světa, hamižných a nenažraných lidí, konzumní společnosti.

Někdy je sen jako dopis od soudu: chodí znovu a znovu, dokud ho nepřijmeme.

Moje tvůrčí práce mě těšila, přítel ji ale vytrvale shazoval. Ztratila jsem se v tom.

Realita pro mě nikdy nebyla dost zajímavá, radši jsem žila ve svém světě. Ale začínám cítit prázdnotu.

Potřebuju si vyléčit rány z dětství, bojím se ale konfrontace s matkou.

Bojím se, že když mu o svých citech řeknu, rozebereme to a já se budu cítit prázdná.

Každý občas potřebuje, aby se o něj někdo staral. Kdy je toho už příliš?

Myslím si o sobě, že jsem docela v pohodě. Ale jen do chvíle, kdy se věci začnou komplikovat.

Někdy se cítím strašně opuštěná. Moc bych si přála k někomu patřit, tvořit pár, být spolu v dobrém i zlém.