Nedokážu se radovat. Mám v životě tolik hezkého a dobrého, tak proč to nejde?
Nejsem krásná, žiju s hendikepem. Láska mi chybí, ale bojím se po ní toužit.
Daří se mi docela dobře, ale mám pocit, že to na světě jen tak doklepávám.
Chci žít hlavně pro sebe, ne pro ostatní, ale zároveň toužím po uznání a ocenění.
Skoro nikdy si nepamatuju, co se mi zdálo. Připadám si ochuzený o kus své duše.
Prožitky sjednocujícího vědomí nejsou vyhrazeny jen mystikům.
Partnerova matka mě nesnáší a já s tím nic nenadělám. Jak můžu zpracovat svoje emoce?
Jak se smířit s tím, že mi nejspíš nikdy nikdo neřekne mami?
Před sebejistými ženami uhýbám, u jiných potřebuji mít převahu.
Nikdo mi nikdy nerozuměl, a tak jsem si kolem sebe vybudoval neprostupnou zeď.
Stačí zapnout televizi a je mi zle. Ze stavu světa, hamižných a nenažraných lidí, konzumní společnosti.
Někdy je sen jako dopis od soudu: chodí znovu a znovu, dokud ho nepřijmeme.
