Daří se mi docela dobře, ale mám pocit, že to na světě jen tak doklepávám.
Chci žít hlavně pro sebe, ne pro ostatní, ale zároveň toužím po uznání a ocenění.
Skoro nikdy si nepamatuju, co se mi zdálo. Připadám si ochuzený o kus své duše.
Prožitky sjednocujícího vědomí nejsou vyhrazeny jen mystikům.
Partnerova matka mě nesnáší a já s tím nic nenadělám. Jak můžu zpracovat svoje emoce?
Jak se smířit s tím, že mi nejspíš nikdy nikdo neřekne mami?
Před sebejistými ženami uhýbám, u jiných potřebuji mít převahu.
Nikdo mi nikdy nerozuměl, a tak jsem si kolem sebe vybudoval neprostupnou zeď.
Stačí zapnout televizi a je mi zle. Ze stavu světa, hamižných a nenažraných lidí, konzumní společnosti.
Někdy je sen jako dopis od soudu: chodí znovu a znovu, dokud ho nepřijmeme.
Moje tvůrčí práce mě těšila, přítel ji ale vytrvale shazoval. Ztratila jsem se v tom.
Realita pro mě nikdy nebyla dost zajímavá, radši jsem žila ve svém světě. Ale začínám cítit prázdnotu.
