Stačí zapnout televizi a je mi zle. Ze stavu světa, hamižných a nenažraných lidí, konzumní společnosti.
Někdy je sen jako dopis od soudu: chodí znovu a znovu, dokud ho nepřijmeme.
Realita pro mě nikdy nebyla dost zajímavá, radši jsem žila ve svém světě. Ale začínám cítit prázdnotu.
Bojím se, že když mu o svých citech řeknu, rozebereme to a já se budu cítit prázdná.
Myslím si o sobě, že jsem docela v pohodě. Ale jen do chvíle, kdy se věci začnou komplikovat.
Někdy se cítím strašně opuštěná. Moc bych si přála k někomu patřit, tvořit pár, být spolu v dobrém i zlém.
Nenašli jste odpověď na svůj problém?
Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.