Dobrý deň.
Mám 18 rokov, som na strednej škole, o rok končím a jasné, že neviem čo ďalej.
Určite toto tu nečítate prvý krát, alebo teda prosím, aspoň si to prečítajte.
Všade zažívam len samú ignoranciu a stále viac a viac ma to bolí a ničí. Nemám žiadne kamarátky, nemáme proste spoločné záujmy. Jasné, keď im treba pomôcť už existujem, alebo keď nikto iný nie je v okolí.
Ale inak nič, nikde nechodím. Vlastne nemám nejaké záujmy čo by ma naplňali. Všetko mi príde bezvýznamné.
Celý život je len hra, divadlo, musíme si nájsť svoju rolu…
Načo to všetko. Narodiť sa, splodiť deti a umrieť. To je všetko. Prečo to robiť, žiadny väčší význam tu nie je aj tak. Niekto povie, že má zmysel života vo vzťahoch, ale je to len menšie zabavenie sa na ceste ku koncu…
Keď pozerám na ľudí a ich falošné pocity momentálneho šťastia, je mi hrozne divne. Asi veľa premýšľam, ale prečo ich to vôbec netrápi, prečo sú spokojní takto?
Neviem čo si počať s týmito myšlienkami, ale trápia ma každý deň a neviem ich nejako preniesť k optimizmu, dokonca už pomýšľam i na samovraždu aj keď by som to svojej mame nemohla spraviť.
No rozmýšľam, že by ona bola asi jediná osoba na mojom pohrebe. Nikto by si na mňa nespomenul, len v škole by vedeli, že „tá divná sa zabila“ a koniec, život ide ďalej. Tiež myslím, že keby zomrel niekto iní, tiež by mi to bolo jedno.
Píšem tu lebo si už ozaj neviem rady, u psychiatričky som len dostala nejaké AD, a terapie boli o ničom, vraj sa nemám rada, ale ja pre seba asi chcem niečo lepšie ako len túto faloš alebo čo.
Viki
Názor odborníka
Dobrý den, Viky,
už v prvním řádku vašeho dotazu vnímám z vašich slov obrovskou beznaděj a bezmoc, která provází celý dopis. Říkám si, že pro vás muselo být velmi těžké, sesbírat všechnu energii, odhodlat se a napsat nám, ale zvládla jste to a toho si moc cením. Ve svém dotazu nám píšete o ztrátě vašeho smyslu života, myšlenkách na sebevraždu a neúspěšné terapii.
Hned v úvodu bych vás chtěl podpořit. Myslím si, že každý člověk na tomto světě někdy ve svém životě zapochyboval, zamyslel se nebo přemýšlel o svém smyslu bytí. Někdo o tom mohl přemýšlet už na základní škole, jiní na vysoké škole a někteří třeba až v důchodovém věku. Z toho vyplývá, že je to nějakým způsobem normální jev, který se může, ale i nemusí u člověka v jeho životě objevit. Podle toho co popisujete, se vaše pochybování o smyslu života, spojilo s depresivním naladěním, které vyústilo až na myšlenky o sebevraždě.
Na toto rozhodnutí máte plné právo, ale je potřeba si uvědomit, že sebevražda je vždy konečné a poslední řešení, které nelze vzít zpět. Stálo by za to vyzkoušet i jiné možnosti řešení, než se definitivně uchýlíte k tomuto řešení.
Ve svém dotazu píšete, že nemáte žádné kamarádky, ale na druhou stranu píšete, že když někdo ve vašem okolí potřebuje pomoci, tak tu pro něj jste oporou. Říkám si, že v sobě musíte mít hodně empatie a pochopení pro ostatní lidi, což není jednoduché a neumí to každý. Možná se zkuste zamyslet, zda tyto činnosti vás nenaplňují a tím vám dávají smysl života. Myslím si, že se můžete ve svém životě zaměřit na maličkosti všedního dne, které vás mohou naplnit a především sytit vaše potřeby. Všímejte si detailů, které vás rozesmějí, pobaví nebo jen zkrátka vykouzlí hřejivý pocit u srdce. Určitě se váš stav nezmění ze dne na den, ale pokud vytrváte, výsledek se rozhodně dostaví a váš život nalezne tu správnou cestu.
Píšete nám o tom, že jediná osoba, které na vás záleží, je vaše matka. Říkám si, že by bylo dobré s vaší matkou mluvit o tom, co vás trápí, čím si procházíte nebo jen o čem přemýšlíte. Může být pro vás dobrým zdrojem podpory a pochopení. V neposlední řadě bych vás chtěl podpořit v opětovné návštěvě psychoterapeuta či psychiatra, se kterým můžete více pracovat na zlepšení vašeho depresivního naladění a celkového pohledu na svět.
S přáním mnoha sil,
Filip Brož
