Zažívám silné rozčarování vzhledem k domluvě s babičkou našeho půlročního syna, mou tchyní. Jsem naštvaná, přistihnu se několikrát denně, jak mám silně stisknuté čelisti a naštvaně přemítám nad tím, jak pustit a nechat být, co mě dopaluje doběla. Dokud jsme s mužem neměli dítě, byla jsem s tchyní v pohodě, jen jsme se občas potkaly na rodinném obědě, prohodily pár slov a pohoda. Na malého se těšila a vyprávěla, jak bude vozit.
Byla jsem vděčná, že budu mít pomoc, protože moje máma bydlí daleko. No, vděk mi vydržel jenom do doby, než se slova tchyně konfrontovala s činy. Pár týdnů po narození syna to začalo: hysterické reakce na vše, s čím babička nebyla ok. Viděla malého bez čepičky – ubrečený hysterický telefonát. Poslala jsem jí (dle mne roztomilou) fotku, jak vedle malého chrupe naše kočka – následoval hysterický ubrečený telefon, že to snad nemyslím vážně, že má Jiřík nesrostlou lebku… a tak dále, bylo toho více.
Tak jsem postupně přestala posílat fotky, přestala sdílet informace, protože na tohle jsem neměla mentální kapacitu. Nicméně pořád jsem doufala, že si najde na malého čas a bude jezdit s kočárem. Přes léto jsme babičku viděli dvakrát, na pět minut se stavila a zase odjela. Z proklamovaného kdykoli se ozvi se stalo: já se ozvu, ale babička nemá čas (mani, pedi, kosmetika), a když se domluvíme, je šance 50 : 50, že mi to půl hodiny předtím zruší. Bez omluvy, jen ahoj, dneska nestíhám, když tak můžu zítra.
I přesto, že jsem ji prosila, aby si vybrala den, kdy fakt může, že potřebuju vědět, kdy bude mít čas, abych v tom nevyspání a únavě, v které se topíme, věděla, jak mám šetřit energií, kdy budu mít pomoc. Plus malého za celou dobu nevzala do náruče, pusu mu nedala, jen jako pózu na fotku… Mám pocit, že ze své strany se fakt snažím, ale vytáčí mě její oznámení, že ruší plány bez náznaku omluvy, plus mi leží v žaludku ty scény ze začátku mateřství. Vyloženě se nutím to chování „skousnout“ a nevím, jak reagovat, mám vztek.
Kristýna, 34 let
Názor odborníka
Milá Kristýno,
chápu vaše rozpoložení a mrzí mě, že musíte takové rozčarování zažívat. Rozumím i tomu, že to poutá vaše myšlenky. Ono se i těžko chápe, co se to vlastně děje: Myslela tchyně vůbec někdy vážně, co říkala? Pokud ano, co se pak stalo? Jaké jsou vlastně její emoce a city?
Otázkou je, zda má cenu po tom pátrat. Je možné, že se babičce prostě hlídat nechce a jednoznačně upřednostňuje své pohodlí. To však jen těžko přizná, raději se bude vymlouvat, a pokud byste jí výmluvy rozbíjela, mohla by jít do agrese.
Pak je také možné, že vaší tchyni něco vadí. Možná má přesnou představu, jak by o jejího vnuka mělo být pečováno, těžko zvládá veškeré odlišnosti – čepičku, kočku…, a než by se s tím konfrontovala, raději se stáhne. Tady by teoreticky byla šance si o tom promluvit, pochopit se a dohodnout na (pro obě přijatelných) kompromisech. Praktická šance je však nevelká a hrozí i další zhoršení vašeho vztahu.
Anebo je tchyně prostě úzkostná a její chování je podmíněno všelikým strachem o křehké miminko: aby ho nepodrápala kočka, nebyla mu zima, či dokonce aby mu ona sama neopatrnou manipulací neublížila. Možná proto jej nechová a nevozí.
A možná je to ještě úplně jinak, třeba tak, jak by mě ani vás nenapadlo. Zkoušela jste se ptát manžela? Svou matku zná pravděpodobně lépe a třeba nahlíží, co se v ní odehrává. Zároveň je ale možné, že má klapky na očích, že v jejich rodině panovalo nějaké nepsané pravidlo, proti němuž se nedá jít (například mamince nelze připsat žádný špatný úmysl), a tak pro něj může být velmi obtížné nahlédnout pravý stav věcí.
Hledejte jinde
Nejspíše bych vám doporučila hledat si jiné hlídání. Když nebudete pomoc od tchyně potřebovat, nebude vás tak trápit, že není. Když se nebudete tolik snažit, snáz to i emočně pustíte.
Zamyslete se, kdo připadá v péči o Jiříka v úvahu. Jak pečuje váš muž? Je možné jeho angažovanost navýšit? O své mámě píšete, že bydlí daleko, ale třeba to pro ni není až taková překážka. A co dědečkové: mohl by někdy o vnuka pečovat váš nebo manželův táta? Případně sourozenci (jsou‑li nějací)? Nebo sousedé, přátelé?
Vzpomínám na období, kdy jsme si se dvěma kamarádkami vzájemně hlídaly. Každá jsme v té době měla jedno dítě a jedno dopoledne v týdnu si jedna z nás k němu přivzala i děti kamarádek. V připraveném prostředí (navařeno a tak dále) to šlo a odměnou byla teoreticky dvě volná dopoledne v týdnu – v praxi průměrně jedno, protože to z různých důvodů nevycházelo vždy, ale i tak to bylo moc fajn. Máte nějaké kamarádky, které by byly ochotné k něčemu takovému? Chtěla byste to zkusit?
Pokud to dovolí vaše finanční situace, můžete si pochopitelně najít i placené hlídání, ať už přes nějakou agenturu, nebo soukromě.
Ohledně hysterických scén, které babička ztropila, se zkuste zamyslet, čím to, že se vás tak dotkly. Zapochybovala jste, zda o syna pečujete dobře? Anebo prostě tchyně překročila vaše hranice? Zpracovat její výlevy může nějakou dobu trvat, ale věřte tomu, že časem ztratí svou palčivost. Péče o syna postupně upevní vaše mateřské sebevědomí a scény vyblednou.
Skutečnost, že si babička na vnuka neudělá čas, nechová ho, pusu mu nedá…, je smutná. Nicméně nebojte: najdou se jiní lidé, kteří budou o Jiříka rádi pečovat a s nimiž si vytvoří láskyplné pouto. Že mezi nimi nebude tchyně, je její škoda.
Přeji vám krásný čas s Jiříkem a dostatek chvil bez něj,
Pavla Koucká
