Dobrý den,
mám možná hloupý dotaz, ale na internetu je vše řečeno velmi jednoduše a nikde jsem nenašla pořádné a přesné informace. Co jsem zvládla pochytit je, že neurony v mozku na sebe nejsou napojené a proto vysílají přenašeče signálu – neurotransmitery. Molekuly přenašeče projdou přes mezeru, vniknou do následujícího neuronu a tím se signál přenáší dál. S depresí souvisí především serotonin a taky noradrenalin, nepletu‑li se…
Mě zajímá, je‑li nedostatek serotoninu příčinou deprese (tělo z nějakého důvodu neprodukuje dostatek serotoninu a to se projeví depresí), nebo je nedostatečná produkce neurotransmiteru způsobená již rozběhlou depresí.
Ráda bych také věděla jak je to se stupni deprese: Funguje to tak, že při těžké depresi má člověk extrémně málo konkrétního přenašeče (málo se ho přenese na následující neuron), nebo je to ovlivněno něčím jiným?
Předem moc děkuji za odpověď, už nevím kde hledat.
Máťa
Názor odborníka
Vážená tazatelko,
píšu Vám odpověď na DOBRÝ dotaz tak, jak to vysvětluju svým pacientům: velmi zjednodušeně a pomocí „trpaslíkové teorie“. Já při tom ještě kreslím, čehož jste zde ušetřena.
V zásadě máte pravdu, současné hypotézy předpokládají nedostatek neurotransmiterů, jen je to trochu složitější. Pro vytvoření obou jsou nezbytné suroviny (aminokyseliny fenylalanin a tryptofan), které si tělo neumí vyrobit samo a je třeba dodat je v potravě (potraviny bohaté na obě aminokyseliny najdete na internetu). U lidí náchylných k depresi vyvolá depresivní epizodu již jenom dieta bez těchto potravin. Obecně vzato však depresi může spustit řada dalších okolností, ale to už je na moc dlouhé povídání.
Plýtvání zdroji
Mozek, jako každé ředitelství, neobyčejně plýtvá. Bůhví, proč to dělá, ale asi to nějaký důvod má. Když se přenašeče vyrábějí a dopravují k nervovému zakončení, polovinu jich doslova rozbije enzym monoaminooxidáza (MAO). Když pak z měchýřků v nervovém zakončení vyběhnou, aby přenesly signál, polovina jich nedorazí k cíli, ale vrátí se zpátky (to je zpětné vstřebávání, neboli reuptake). Jejich pravým cílem na dalším (přijímajícím) neuronu je receptor – cosi jako vypínač, který se po dosednutí správné molekuly transmiteru sepne a pošle signál(y) dál.
Neurotransmitery běhají dost rychle a tak si na spojnici mezi neurony můžeme představit existenci nějakého elektrochemického napětí. Teď to pro snadnější pochopení HODNĚ zjednoduším: Můžeme si představit, že je tam napětí 220 voltů (já vím, že není, že je to pitomost, ale pro rychlé přiblížení problému si to představme). No, a když je těch neurotransmiterů málo, tak napětí klesá, dejme tomu na 150 voltů. Když vám půjde ze sítě takhle málo proudu, bude vám žárovka blikat, trouba se zahřeje, ale neupeče. Něco podobného se stane v neuronu, který dostává neurotransmiterů málo a potřebné procesy a děje tam neprobíhají tak, jak by měly.
Přitom ale mozek vesele plýtvá dál, monoaminooxidáza ničí molekuly a ty líné se stále vracejí zpátky. Dopálený neuron na příjmu na tuto skutečnost reaguje tím, že otevře další receptorová místa a ta všechna řvou: ŽRÁT, ŽRÁT! A taky zbaští spoustu molekul serotoninu i noradrenalinu.
Jenže to má háček, který se vznešeně nazývá „refrakterní fáze“, což do lidštiny přeloženo znamená, že během určité časové jednotky projde jen jeden vzruch, jen jeden signál, i kdyby tam dorazilo tisíc molekul. Neuron tedy zbaští čtyři molekuly, ale jen jedna je pro něj použitelná, ty další se neprotlačí, neuplatní. Takže napětí dále klesá… A také funkce, činnost se kazí. Systém se dostává do stresu a stres opravdu zabíjí neurony. Systém chátrá a člověk trpí.
Zatím není docela jasné, jak probíhá spontánní uzdravení; asi podobně, jak působí psychoterapie. Ale máme představu o tom, jak fungují jiné léčebné zásahy.
Jak fungují léky?
Jeden typ antidepresiv – inhibitory monoaminooxidázy (I‑MAO), blokuje rozbíjení molekul neurotransmiterů a tím jich do měchýřků v nervovém zakončení dorazí víc a zajistí tak lepší napětí na spojce. Druhý, nejčastěji používaný typ – inhibitory zpětného vstřebávání (RUI = reuptake inhibitors) brání líným molekulám neurotransmiterů v návratu zpět a zvýšení napětí zajišťuje tímto způsobem. Nejde tedy v žádném případě o náhražku něčeho, co si mozek vyrábí sám, proto na tyto léky NEVZNIKÁ NÁVYK (jako třeba vzniká na uklidňující benzodiazepiny, které jsou náhražkou přirozeného mozkového „zklidňovadla“). Antidepresiva prostě zabraňují plýtvání. Než se plně ujmou své práce, trvá to nějakou dobu; jejich účinek tedy nenastupuje hned po podání první tablety, ale za 2–3 týdny.
Jejich dobrý vliv ale srovnáním poměrů na spojce nekončí. Nabudí totiž ještě další systémy, které napomáhají tvorbě nových neuronů, které jsou mladé, zdatné a nezatížené stresovou zkušeností. Stejnou práci ale odvede též obávaný elektrošok, který ve správné indikaci patří k nejrychlejší a současně nejbezpečnější léčebné metodě.
Struktura vs. funkce
Psychoterapie může pomoci také. Vyjděme ze skutečnosti, že nervový systém má jakousi strukturu a ta vytváří funkci. Zároveň ale platí i obrácený gard: funkce ovlivňuje strukturu (klasický příklad je učení). Jestliže myšlenky běhají v bludném kruhu jak veverka v kole a posilují tak stresové ničení mozku, můžeme je přimět, aby začaly běhat jinak, aby pacient překreslil svoje „kognitivní mapy“ zachycující jeho chorobně zkreslené vidění světa (všechno je špatné, nikdy se to nezlepší) a tudy zahájil ozdravnou cestu. Ideální léčbou je proto spojení farmakoterapie, která ovlivní strukturu, a psychoterapie, která úspěšně ovlivní funkci.
