Dobrý den,
jistě nejsem první, kdo má podobný problém, ale sama si pomoci neumím.
Loni na jaře se se mnou po čtyřletém vztahu rozešel přítel. Rozchod jsem naprosto nečekala a dost dlouho jsem se z něj otřepávala. Vlastně ještě i teď. Sice mám od podzimu nového přítele, ale stavy strachu a úzkostí mám stále.
Jsem bez životního elánu a energie, do rutinní práce se často musím nutit, trvá mi dlouho. Bojím se, že přijdu o práci, o bydlení, že nemám žádnou budoucnost a podobně. Co se týče vztahu s přítelem, mám jej ráda, ale bojím se plánovat si s ním budoucnost. O mém minulém vztahu neví. Na druhou stranu mám spoustu přátel a koníčky, které mne na chvíli dělají opravdu šťastnou.
Svou roli zřejmě hraje i to, že důvodem rozchodu podle expřítele byla má podobnost matce a strach, že budu stejná jako ona. Což mne dost zasáhlo, protože se toho sama bojím, na druhou stranu mám matku velmi ráda a máme dobré vztahy, teď v dospělosti lepší než dříve.
Ze své nálady a strachů jsem už celkem vysílená a vadí mi, že mi chybí veselost a že už život neprožívám tak, jako dříve. Byla bych proto ráda, kdybyste mi dokázali poradit, jak udělat aspoň první krok z této klece ven.
Valerie
Názor odborníka
Dobrý den, Valerie,
hned v úvodu bych rád ocenil, jak jste svůj dotaz formulovala. Po jeho přečtení jsem nabyl dojmu, že vlastně všechno důležité už víte. Shrnu jen stručně to, co mi připadá nejdůležitější.
Nečekaně se s vámi po čtyřech letech vztahu a plánování společné budoucnosti rozešel přítel. Jako důvod uvedl obavu, že budete stejná jako vaše matka. Našla jste si sice nového partnera, ale v podvědomí máte zřejmě dál strach, že by se situace mohla opakovat, a máte problém věřit tomu, že by to s novým partnerem tentokrát mohlo vyjít. Místo toho jste v úzkosti, že se projeví povahové rysy vaší matky, které asi sama vnímáte jako problematické.
Dokázala jste definovat dva základní problémy. A těmi jsou, podle mého názoru, ztráta důvěry v partnerský vztah jako takový (máte čerstvou zkušenost, že i když někomu věříte, může vás nečekaně opustit) a také strach z vlastního selhání (popisujete strach z budoucnosti, ztráty práce, ztráty nového partnera). A do toho ještě údajná podobnost s vaší matkou. Mám takovou fantazii, jakoby to byla nějaká časovaná bomba ve vás, která jednoho dne vybuchne a vy zjistíte, že jste stejná jako matka (pochopitelně jen z těch stránek, které u ní vnímáte jako negativní). A v té mojí fantazii jen s hrůzou čekáte, kdy ten okamžik nastane…
Myslím si, že tím prvním krokem z této klece by mohla být návštěva psychologa – psychoterapeuta. Ten by vám mohl pomoci si ujasnit, kdo jste a taky to, kdo nejste. Každý z nás má v sobě něco z rodičů – ať už část genetické výbavy, nebo způsoby reagování na různé situace, které od rodičů „odkoukal“, stejně jako chování, ke kterému jsme byli rodiči záměrně vedeni. Přesto jsem přesvědčený, že každý z nás má volbu a tím pádem i svobodu být sám sebou. Což znamená, že když si uvědomí, jak a co dělá, může se rozhodnout některé způsoby odmítnout a jiné si ponechat. Je to dlouhá cesta, kterou může dobře vedená psychoterapie podstatně zkrátit. Takže nečekejte, život běží. Držím vám palce.
Ondřej Novák
