Dobrý den,
je mi 28 let, mám práci, peníze i zázemí pro to, abych mohla s přítelem založit rodinu, ale schází mi ta vnitřní nepřekonatelná potřeba, ta stoprocentní touha po miminku. V hloubi duše bych si přála mít šťastnou rodinu, ale zároveň se hrozně bojím, že nedokážu být dobrá máma, že nedokážu svému dítěti dát dostatek lásky.
Nejsem klasická žena, co se rozradostní nad každým kočárkem a každým dítkem. Nevím, jak se mám k dětem chovat, o čem si s nimi povídat, nevím jestli bych vůbec v takovém případě měla někdy vůbec děti mít. Moje dětství nebylo šťastné, rodiče nám nedokázali dávat najevo lásku a já jsem to nesla hodně špatně. Nikdy nic nebylo dost dobré, otec alkoholik, místo pochvaly kritika. Následky této výchovy – především nízké sebevědomí – pociťuji dodnes.
Nechci, aby mé děti byly také jednou nešťastné. Nechci být špatný rodič. Je možné se naučit rozdávat lásku vhodným způsobem a být dobrým rodičem svým dětem? Nebo už si v sobě neseme vzor z domova a nedá se s tím nic dělat? Proč nejsem jako většina žen a nerozplývám se nad každým miminkem?
Moc bych chtěla mít šťastnou rodinu, ale moc se bojím, že jako rodič selžu. Že budu stejně kritická a nebudu umět dávat najevo lásku. Představuji si, jak si s dětmi i s jejich tatínkem společně hrajeme a jsme všichni šťastní. A zároveň se bojím, že je to jen moje představa, že to tak nikdy nebude a nebudu dobrá máma.
Poradíte mi prosím? Zajímal by mě názor odborníka i ostatních čtenářů v diskuzích. Děkuji vám!
Míša
Názor odborníka
Milá Míšo,
váš dopis bych klidně nazvala „dopis starostlivé a láskyplné budoucí mámy“. Být nenarozeným dítětem, docela ráda si vás jako mámu vyberu :-)
Snad je to vlivem reklamy, že máme tendenci považovat emoce za silné pouze tehdy, když jsou vypjaté. Ale tak to vůbec není. Vaše přání šťastné rodiny, představa, jak si společně s mužem hrajete se svými dětmi, a jste všichni šťastni, je krásným vyjádřením touhy po dítěti. Čím jiným by byla?
Znám mnoho žen, kterým, podobně jako vám, cizí děti „nic neříkaly“, dokonce je někdy i obtěžovaly… a nyní jsou z nich skvělé mámy.
Chápu však vaše obavy, zda dokážete dávat lásku tak, jak jste to od svých rodičů nezažila. Zda nebudete praktikovat stejnou výchovu, jež vás samotnou trápila. Vlastní výchova nás jistě silně ovlivňuje. To však neznamená, že ji musíme slepě opakovat.
Znám mnoho rodičů, kteří, ač traumatizovaní podobně jako vy, své děti velmi pěkně vychovávají. Zažité vzorce se sice nějakým způsobem hlásí, ale oni podle nich nejednají. Vzhledem k vašemu dopisu pokládám za velmi nepravděpodobné, že byste vychovávala své děti stejně, jako jste to zažila.
Píšete si o radu. Ta moje zní: Nebojte se tolik, dovolte děťátku přijít. Obav se pravděpodobně nezbavíte zcela, ale to nevadí, mírnější obavy vám pomohou nacházet ten nejlepší způsob výchovy pro vaše dítě/děti.
Věřím, že dokážete dát svým dětem lásku, bezpečí a vše, co budou pro svůj šťastný vývoj potřebovat. A kdybyste přece měla dojem, že se vám nedaří tak, jak byste ráda, můžete kdykoli vyhledat psychologa/psychoterapeuta. Od toho tu jsme.
Mnoho štěstí a radosti na vaší životní pouti,
Pavla Koucká
