Pracuji od svých osmnácti let v podstatě nepřetržitě. Po maturitě jsem se zaměstnala v jedné velké organizaci ve mzdové účtárně, ale po dvanácti letech jsem byla spolu s pěti dalšími kolegy propuštěna z důvodu reorganizace.
Hned jsem si našla jinou práci: ve státní správě v sociální oblasti. Bylo to něco úplně jiného a bavilo mě to, i když to byla práce psychicky velmi náročná. Vedoucí byla odměřená, arogantní dáma a občas se stalo, že byl někdo „odejit“. Po sedmi letech se to stalo i mně. Šéfová mi dala na výběr: propuštění pro nadbytečnost, nebo změna pracovní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou (po dobu trvání mateřské dovolené naší kolegyně).
Volila jsem druhou možnost, ovšem psychicky jsem to neustála a po čtyřech měsících se navíc naskytla možnost jiného zaměstnání. Odešla jsem dohodou.
Ve svém třetím zaměstnání jsem se trošku nudila. Bylo to úřadování – pořád dokola jedno a to samé. Podvědomě mě to táhlo do sociální oblasti a tak jsem začala při zaměstnání studovat odpovídající vysokou. Po čtyřech letech jsem pak sama odešla na pracovní místo v sociální oblasti. Ovšem nepovedlo se. Neustála jsem zkušební dobu a hodně mě to zlomilo.
Hned nato mi bylo nabídnuto místo v jiném zařízení sociální péče a okamžitě jsem tam nastoupila. Paní ředitelka se jevila jako milá dáma, která hodlá odejít do důchodu a chce chod zařízení někomu předat. Později jsem ale pochopila, že paní ředitelka trpí narcistickou poruchou a je s ní k nevydržení. Jsem tam devět měsíců a trápím se, hledám si jinou práci.
Manžel tvrdí, že jsem já ta špatná, se kterou nikdo v práci nevydrží. Jak to je?
Jana
Názor odborníka
Váš příběh bychom mohli použít jako ilustraci současných trendů v pracovní oblasti a může vám být útěchou, že není ničím mimořádným. Není třeba se pokládat za „tu špatnou“.
Již dávno přestává platit praxe, že má člověk za svůj život jedno či dvě zaměstnání a pokud zaměstnání střídá, je pokládám za fluktuanta. Doba se zrychluje a organizace se rychle vyvíjejí a mění, aby přežily. Stále více lidí zažilo nucený odchod z práce a netýká se to zdaleka pouze těch méně výkonných. Zároveň s tím se zvyšuje míra pracovního stresu a nejistoty, což se negativně promítá do vztahů na pracovišti.
Dalším trendem je, že stále více lidí již nechce brát zaměstnání pouze jako způsob své obživy, ale chtějí ve své práci najít také seberealizaci a smysl. Univerzální řešení rébusu, jak si zajistit obživu a přitom dělat něco smysluplného, však neexistuje. Jde o téma, se kterým se často setkávám při životním koučinku. Někteří řeší tento problém odchodem na volnou nohu, jiní hledáním nového zaměstnání či nové profese, další tím, že ke stávajícímu zaměstnání přidají dobrovolnickou práci v oblasti, ve které vidí smysl.
