Dobrý den,
doktorka mi diagnostikovala chlamydie trachomatis. Jsem věrná partnerovi a netuším, kde se to u mě vzalo. Byl to vedlejší nález při revmatologii, ze kterého jsem byla opravdu šokovaná.
Když jsem to řekla partnerovi, tak se strašně naštval, že jsem děvka a že mě nechce už nikdy vidět. Pravda je, že mě znásilnil jeho kamarád, ale nehlásila jsem to. Ani jemu jsem to neřekla. Styděla jsem se a taky jsem si říkala, že by mi nevěřil, že to bylo nedobrovolné, což se teď potvrdilo.
Prý jsem se měla víc bránit, ale ten kluk má 90 kg a já 52, měří dva metry, já 165. Styděla a bála jsem se, proto jsem to nikomu neřekla.
Co dál? Omluvila jsem se příteli, jestli jsem ho nakazila, ale sprostě mi vynadal. Připadám si jako vyvrhel.
Jak ho mám přesvědčit, že za to nemohu?
violabay
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za důvěru, s níž jste se na nás obrátila, ale hned na úvod bych rád řekl, že tento příběh patří spíše do ordinace psychoterapeuta než do internetové poradny. Když jsem ho četl, napadlo mě postupně několik věcí.
Zaprvé, pokud jde o chlamydie, přemýšlím, zda je také možné, že jste je měla už dlouho – třeba od vašeho předchozího partnera. Nebo co když je měl od své předchozí partnerky váš přítel? Píšete, že jste věrná. Co když není věrný on? Netvrdím, že cokoli z výše zmíněného je pravda, jen to jsou alternativní teorie vysvětlující, kde se ty chlamydie mohly vzít.
Další věcí, která mě napadla, je podobnost vašeho příběhu s takzvanými testy morálních dilemat. To jsou psychologické testy, při nichž je úkolem nějak vyřešit zápletku, v níž není jasné, kdo je vlastně dobrý a kdo špatný. Ve vašem příběhu je špatný kamarád vašeho přítele, který by teď měl správně sedět ve vězení.
Pokud jde o vás a vašeho přítele, je možné dívat se na věc z různých úhlů. Z pohledu vašeho přítele to může vypadat (například) takto: Tím, že jste mu to hned neřekla, neměl možnost nijak zareagovat. Tím, že se to dozvěděl takto se zpožděním, je pro něj možná těžší uvěřit, že nebyl podveden. Musí se teď rozhodnout mezi vámi a kamarádem, možná je konfrontován s pocity nedostatečnosti, že tomu, co se stalo, nedokázal zabránit. Možná. Ale to jsou jen teorie.
Protože ale do poradny píšete vy, podstatný je pohled váš a vaše trápení. V tomto příběhu jste obětí. Stala jste se obětí znásilnění. Už to samotné stačí k tomu, abyste trpěla studem, pocity viny, výčitkami. A jakékoli zmínky o tom, že to je vaše chyba, že jste děvka, že jste měla to a neměla ono, jsou tím, co se ve forenzní psychologii nazývá sekundární viktimizací. Tedy zvyšováním utrpení někoho, kdo už následkem traumatu trpí i tak dost. A nic takového nemáte sebemenší důvod nechat si líbit. Dávat vám za vinu to, co se stalo, je za hranicí vkusu a zdravého úsudku. Vyvrhel rozhodně nejste a už vůbec o tom nemusíte nikoho přesvědčovat.
Pokud vám mám poradit, co udělat, tak radím následující. Protože to, co se stalo, je do jisté míry traumatizující pro vás i pro přítele, vyhledejte spolu párovou terapii. Pokud bude trvat na tom, že špatná jste vy, zvažte, jestli vám takový vztah stojí za to. A najděte si dobrého terapeuta, abyste s jeho pomocí zvládla pocity viny, hanby a studu a změnila svá dysfunkční přesvědčení, že jste vyvrhel a podobně.
Držím palce,
s pozdravem,
Pavel Král
