Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Cítím se nepřijatá rodinou: Zkuste se na řešení podílet všichni.

28. 4. 2014

Zdravím, 

mám pět sourozenců (čtyři z nich jsou starší a na vysoké škole) a žádnému z nich nedokážu říct, že ho mám ráda. Před rokem se mí rodiče rozvedli, což ještě prohloubilo propast, kterou mezi sebou navzájem máme. Otci se nedokážu ani podívat do očí a matkou nepochopitelně pohrdám.

Ze strany sourozenců se celé roky snažím získat respekt, ale necítím ani toleranci. Mám pocit, že mě považují jen za hloupou mladší sestru (což by nebylo až tak hrozné, nebýt toho, že jsem přesvědčená, že filozofie a psychologie jsou asi jedné sféry, kde nejsem úplně ztracená).

Cítím se nepřijatá rodiči, bratry i sestrami. Nekomunikujeme spolu, případně jen o povrchních tématech typu „kdo umyje nádobí“ a „kdo včera vyhrál fotbal“ a mimo to si dokážeme jen škaredě verbálně ubližovat a hádat se pro nesmysly.

K nikomu z nich necítím sesterskou lásku a mám kvůli tomu výčitky svědomí. Viním za to otce, kterého (také s mírnými výčitkami) nenávidím. Hodněkrát jsem se s každým z nich snažila sblížit, ale bezvýsledně.

V posledních měsících jsem už ztratila vůli i víru v cokoli nadpozemské a už se nedokážu přenést ani přes maličkosti. I hlouposti (nevděk za koláč, který jsem upekla jen pro ně) mě dokážou s pláčem zavřít na půl hodiny do koupelny.

Nemám téměř žádné přátele, protože si k sobě nikoho nepustím dost blízko a čekám jen na příležitost odsud odejít. Já ale nechci od své rodiny utíkat. Co mám dělat?

Biba

Názor odborníka


Milá Bibo,

dospívání není snadné. Z dítěte se pomalu stává dospělý. Nejprve je tato změna vidět a až potom cítit v jeho chování a prožívání.

Na cestě k dospělosti se v tomto období dospívajícím staví do cesty úkol v podobě hledání a nalezení (v tom lepším případě) vlastní identity. Staré pořádky jsou revidovány. Už nejsem dítě, kterému mohou rodiče cokoliv poručit, už nejsem ten nebo ta, která na všechno řekne poslušně ano a bude se u toho na rodiče usmívat. K životu se znovu probouzí potřeba dělat věci za sebe a podle svého, někdy i za cenu rizika nejrůznějších ztrát, včetně ztrát vztahových. Píšete o tom, že se vaše identita dcery a sestry hodně rozkolísala. Není úplně zřejmé, zda tomu tak bylo vždy, nebo zda jde o vývoj z posledních let.  

Myslím si, že je obvyklé, když se v tomto nesnadném období přistihneme, že jsme na své rodiče nebo sourozence naštvaní. Můžeme mít fantazie o tom, jak to bude skvělé, až konečně vypadneme z domova, zbavíme se těch prudičů (rodičů) a podrazáků (sourozenců), kteří nám nepřejí a snaží se ničit naše naděje na lepší a krásnější život. Vedle hledání identity se tedy také snažíme rozřešit rébus v podobě vyvážení potřeby závislosti (blízkých vztahů) na jedné straně a nezávislosti (vlastní autonomie) na straně druhé. Domnívám se, že ve vašem vyprávění toto téma vysvítá hned na několika místech, a že by mohlo být jádrem vámi popisovaných potíží. 

Potud si myslím, že řešíte věku přiměřené problémy. Co za obvyklé ale nepovažuji, je charakter a kvalita pocitů, které ve svém vyprávění zmiňujete – pocity nenávisti a pohrdání. Nepochybně značí, že ve vašich rodinných vztazích něco nefunguje. Zůstává otázkou, zda si tento problém připouštějí také vaši rodiče a sourozenci. 

Pokud by byli rodiče a sourozenci ochotni podívat se na situaci vašima očima, bylo by dobře s nimi probrat možnost, že byste se na řešení vašich starostí podíleli všichni jako rodina. Pokud tomu tak není, bude na vás hledat podporu pro sebe. V prvním případě byste mohli využít služeb některé z manželských a rodinných poraden, v druhém případě bych vás odkázal na některé z krizových dětských center, případně na některou z linek bezpečí, na které by vám mohli poradit, kde najít finančně dostupnou odbornou psychologickou pomoc v blízkosti místa vašeho bydliště. 

S pozdravem

Petr Sakař

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.