Do svých asi tak dvaceti let jsem byla velice cílevědomá. Šla jsem si pevně za jedním cílem, za jedním oborem, ve kterém chci uspět, a dařilo se mi dělat potřebné kroky. Tedy až do chvíle, než jsem se nedostala na vysněnou prestižní vysokou školu a skončila jsem na té, která je v tomto oboru považovaná za poslední možnost, i když později se stala známější. Na tamtu školu jsem to zkusila ještě několikrát, ale vždy mi to o kousek uteklo. Na stávající škole jsem se ale cítila málo stimulovaná a pořád jsem cítila, že mám na víc.
Po škole jsem se snažila pokračovat v cestě a dostala jsem se i na prestižní pracovní pozice, kde mě ale vždy někdo šikanoval a nakonec jsem z práce odešla nebo mě vyhodili. Dokonce mi jednou řekli, že bych už v tomto oboru neměla pokračovat. Jenže já v této oblasti stále zaznamenávám u sebe úspěchy, i když je třeba ostatní nevidí a nevěří ve mě. Jsem si ale také vědoma, že tento obor má velmi nepřátelské, soutěživé prostředí, které mi nesvědčí, naopak ze mě udělalo hrozně sebestředného člověka.
Rozhodla jsem se, že si chci rozšířit obzory, pokud by se ukázalo, že bych v daném oboru opravdu nebyla dobrá nebo že by mě nenaplňoval. Má několik odvětví, která nemám tolik prozkoumaná. A také mě baví psychologie. Jenže nejsem schopná soustředit se na jednu věc. Jakmile se začnu učit v nějakém programu, něco mě napadne a odskočím si zase do jiného nebo zhlédnu přednášku a podobně. Nakonec nic pořádně nedokončím a umím jen od každého trochu a nic pořádně.
Co s tím? Jak zjistit, co chci dělat po zbytek života? Čím se chci prezentovat? Zajímá mě všechno. Proč si teď nejsem schopná vybrat jeden cíl, když předtím jsem měla tak jasno?
Sanne, 27 let
Názor odborníka
Zdravím vás, Sanne.
Věřím, že jste v životě neměla pouze jednu cestu a jeden cíl, kterým jste se chtěla vydat. Chápu však, že když má člověk daný cíl dlouhodobě a zklame se v plnění toho vysněného, může to pro psychiku být velmi náročné.
Napadá mě, že jste na své ostatní cíle zapomněla a zaměřila jste se pouze na ten, který byl pro vás možná nejlákavější. Jedna z mých otázek je, kde jste k tomu cíli přišla? Je to cíl váš, nebo cíl někoho jiného?
Zavřete na chvíli oči a představte si, jaké sny a cíle jste měla jako dítě, co jste ráda dělala, s čím jste si ráda hrála. Zkuste si odpovědět na otázku, jestli jste si něco z toho přenesla i do dospělého života. Jestli je ve vašem fungování a životě něco, co děláte jen tak pro radost. Spousta z nás takové činnosti postupujícími roky ztrácí, a když se k nim následně vrací, způsobuje jim to tu „dětskou radost“.
Změna životního směru
Nepíšete, o jaký obor jde, ale myslím si, že každý z nás má možnost a právo změnit během života své směřování, pokud to tak cítí a táhne ho to jinam. Mám čtyřicetiletou klientku, která celý život dělala právní služby. Byla ve své práci opravdu dobrá, ale přišla na sezení s tím, že se necítí naplněná. Dlouze jsme spolu mluvily a poprosila jsem ji, aby si do příštího sezení zkusila vzpomenout právě na ty dětské sny.
Následující sezení přišla s tím, že když byla malá, milovala divadlo. Milovala jeviště a vše kolem divadla ji naplňovalo velkou radostí. Nedokázala si však představit, že by opustila perspektivní obor, který ji živil a cítila se v něm potřebná. Připustila však, že by po malých krocích ráda tuto radost do svého života vrátila.
Vědomě si začala dělat čas a do divadla chodit jako divák. Následně se přihlásila na školu improvizace. Po roce od téhle terapie pracuje jeden a půl dne v týdnu v divadle a zbytek v advokacii. Díky tomu poznala jiné prostředí, získala nové přátele a rozšířily se jí obzory.
To je jeden z mnoha příběhů, kdy klientka na začátku cesty jen potřebovala v rozhovoru s odborníkem dostat lepší a přehlednější „návod“. S obrovskou odvahou pak šla do úplně neznámého oboru, který jí však saturoval část její osobnosti, jakou v prostředí advokacie neměla prostor rozvíjet.
Revize snů a cílů
Ráda bych vás podpořila, abyste se nebála navštívit psychoterapeuta nebo kouče, který vám pomůže rozklíčovat, kam byste se mohla dále vydat. Můžete zkusit klidně obojí. Zatímco psychoterapeut více řeší příčiny problémů (proč při tom cítím ty a ty pocity, proč se to stalo) a hodně se dívá do minulosti klienta, kouč se orientuje na budoucnost – řeší, co můžete udělat s tím, co máte k dispozici, a soustředí se na cíle, akci a růst.
Spousta lidí by po prvním neúspěchu vzdala i další pokus dostat se na vysněnou školu. Vy jste to však nevzdala a ve vysněném oboru i po nezdarech zůstala.
Co se týká nedostatku pozornosti, kterého si u sebe všímáte – pokud bychom spolu hovořily, nejdříve bych s vámi probrala váš příběh podrobněji, ale jedna z mých hypotéz by pravděpodobně byla nějaká porucha pozornosti. Tu má v mírnější či náročnější variantě velké množství lidí, a když se s ní dobře pracuje, může to velmi pomoci. Napadají mě různé techniky práce s tělem, jako je například relaxace, krátká meditace. Zpočátku mohou působit náročně, ale v dlouhodobém pohledu jsou u spousty klientů velkým přínosem.
A jak zjistit, co chci dělat do konce života? Pokládám si otázku, proč je pro vás tak důležité to vědět. Nemusíme si přece na začátku vybrat jednu konkrétní cestu a tvrdohlavě jít po ní jen proto, že jsme si ji kdysi určili. Během života se mění okolnosti, naše životní role, získáváme zkušenosti.
Myslím si, že mnohem důležitější je umět chápat své pocity, emoce, být ve spojení se svým tělem. Potom mnohem snadněji, když k tomu přidáme odvahu a odhodlání, zjistíme, kam chceme jít. Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl.
Martina Stralczynská
