Měla jsem kamarádský vztah se svou dcerou již od jejího útlého věku.
Nikdy jsem ji v době dospívání do ničeho nemluvila. Vždycky jsem ji ve všem, co se rozhodla dělat, podporovala. Prožila jsem i její první zklamání a další lásky. Vše bylo v pořádku do doby, než si našla přítele, kterého si letos bude brát.
Zdá se mi, že přijala identitu rodiny svého přítele a ke mně se chová úplně jinak. Strašně se změnila a pořád jenom poslouchám, co všechno je správné v rodině jejího přítele a co všechno je špatné s její rodinou.
Jsem rozvedená a vychovávala jsem dceru i syna sama. Sama jsem také zůstala. Zatím se snažím pořád mlčet. Když jsem jí jednou něco vytkla, byla dlouho uražená. Tak nevím, jestli jednám správně, nebo ne.
Docela mě mrzí, že se tak chová. Ale horší je, že nevím jak se mám dál chovat já. Protože k jeho rodině jezdí moc často a k nám sotva jednou za dva měsíce. Bydlí spolu již v podnájmu.
Má již 26 let. Její (zatím) přítel u nás byl pouze jednou. Teď se bude vdávat a zdá se mi, že mě úplně odstavila od všech příprav na svatbu.
Poraďte mi, prosím, jak se s tímhle stavem smířit a neudělat nějakou chybu, aby se mi neodcizila úplně.
Děkuji předem za radu.
Tali
Názor odborníka
Dobrý den, Tali,
děkuji, že se na nás obracíte. Dovedu si představit, že změna chování, kterou teď vidíte u vaší dcery, musela být pro vás zklamáním. Dosud jste vnímala vztah vás dvou jako kamarádský, teď se najednou dcera chová úplně jinak. Přemýšlím, co se vlastně přesně změnilo. Jak jinak se chová? Jak se to dotýká Vás? Píšete, že jste dceři v době dospívání nikdy do ničeho nemluvila, ve všem jste ji podporovala. Říkám si, jestli i v té době byly chvíle, kdy se dcera změnila, chovala se jinak? A pokud ano, jak jste je tehdy zvládala, jak jste to dělala, že jste ji dokázala podporovat? Dalo by se tím nějak inspirovat?
Píšete, Tali, že se zatím snažíte pořád mlčet. Co byste dceři nejraději řekla? Zkuste si to pro sebe zformulovat, třeba i napsat. Dalo by se něco z těch věcí, které máte na srdci, dceři přeci jen říct? Teď budu trochu přemýšlet za vás a možná se netrefím, ale třeba jí sdělit, že je vám líto, jak málo za vámi jezdí; že byste ráda viděla jejího přítele častěji; že byste jí ráda pomohla s přípravami na svatbu, bude‑li chtít.
Zkuste mluvit o sobě a svých pocitech, spíše než abyste vyčítala nebo na dceru nějak tlačila. Dejte jí najevo, že respektujete její způsob života a že necháváte na ní, jestli vás do něj chce přizvat. Ale na druhou stranu ani vy, Tali, si nemusíte nechat vše líbit. Když bude dcera kritizovat vás a vaši rodinu, můžete se vymezit – říct jí, že vás její kritika mrzí; zeptat se, proč vám to říká, čeho chce docílit, poprosit ji, aby to nedělala.
Když se podíváte na historii vašeho vztahu s dcerou, jaká myslíte, Tali, že je šance, že se vše po nějakém čase zase spraví? Já si říkám, že možná jde o nějakou fázi, která souvisí s novou dceřinou životní rolí – budoucí manželka, snacha… A že se všechno může zase uklidnit, i když dcera už asi nebude nikdy úplně stejná jako dříve, bude mít svůj vlastní život, který se od toho vašeho bude více či méně lišit.
A jak se s tímhle stavem smířit? Kdybychom spolu mluvily v rámci terapie, moje otázka by zněla, jak poznáte, že jste se již smířila. Jak se to projeví ve vašem životě? Zkuste si na tuhle otázku odpovědět. Možná zjistíte, že v některých chvílích už vlastně docela smířená jste, a někdy je to naopak horší. Nebo si uvědomíte, co vám chybí (třeba důvěrná kamarádka; nějaký zájem či koníček, který by byl jenom váš; mít o koho pečovat – doplňte podle sebe, teď zase přemýšlím za vás) a můžete to začít do svého života doplňovat.
Zkuste využít současné situace, kdy dcera začala asi více než doposud žít svůj život, jako příležitost, aby i vy jste si více užívala a podle svého tvarovala ten svůj.
Držím vám palce!
