Mám partnera a malé miminko. S mužem jsme spolu pět let, které byly plné hádek a několikrát jsme se i rozcházeli. Když to tak ale nebylo, byli jsme velmi šťastní a i přes hádky se moc milujeme. Potíž je v tom, že mám pocit, že mi odpírá mou vlastní autonomii. Veškeré moje nápady jsou hloupé a neproveditelné, když něco rozhodnu já, je hned oheň na střeše. On musí být ten, kdo o všem rozhoduje, a když není po jeho, strašlivě se naštve.
Není násilnický, tedy fyzicky. Umí ale velmi dobře manipulovat, otáčet situaci vzhůru nohama a naruby tak, aby se mu hodila do krámu. Když ho přistihnu, že si protiřečí nebo lže, obviní mě, že na něj křičím a že se se mnou bavit nebude. Dokud na mě křičí on, je to v pořádku. Jakmile se začnu bránit, je zle. Nikdy nemám pravdu, zato on ji má vždy. Když se prokáže, že se mýlil, musím (a bývám) smířlivá.
Když se mu nedaří, utěšuji ho, že bude líp. Často mně ale za své vlastní selhání vynadá a otočí situaci tak, že za ni můžu já. Když se něco nezdaří mně, mou chybu mi vyčte a pořádně mě v tom vykoupe. Udělá to ale i tehdy, když chybu neudělám – když on si domyslí souvislosti, které sice nejsou, ale MOHLY by být.
Víte, jsme si velmi blízcí a nemáme žádné bližší přátele, kterým bychom se mohli svěřit. Chápu, že jsem jediná, na kom si může vylít svou frustraci, což taky rád dělá. Občas mu řeknu, že to nejde snášet. Na to kontruje, ať se tedy odstěhuji. Pak ho to přejde, omluví se, případně mi zabrání v odchodu a dušuje se, že ho to mrzí. Za čas se však situace opakuje. Stále znovu.
Miluji ho a nenávidím. Už pochybuji o své příčetnosti. Nevím, jak dál, opustit ho nechci, máme dítě. Existuje cesta, jak z toho ven, aniž bychom se rozešli? Nechci, aby náš syn vyrůstal bez táty.
Jitka, 33 let
Názor odborníka
Dobrý den, Jitko,
situace, v které žijete, je pro všechny zúčastněné (pro vás, vašeho muže, ale i syna) velmi dramatická. Představa vztahu, v němž se střídají pocity nenávisti a odpírání autonomie s pocity lásky a štěstí, je velmi vyčerpávající a nestabilní.
Z vašeho dotazu mi není jasné, zda k vyhrocení takto protichůdných pocitů došlo až po narození syna. Určitě je však na místě zmínit, jak náročné je rodičovství a zvlášť mateřství. Oba partneři, často nevědomě, vstupují psychologicky do nové role rodičů.
Tato změna v naší psyché aktivuje vzpomínky na vlastní dětství a různé momenty jednání našich rodičů. V psyché tento proces vytváří poměrně velké napětí, protože se snažíme neopakovat to, co jsme jako děti sami nesnášeli.
Rodičovská role zároveň klade nesmírné nároky na emoční život. Dítě svět poznává skrze rodiče, skrze pečující osoby. Prakticky to znamená, že pocit nespokojenosti, hněvu a bezmoci dítěte se přenáší na rodiče, ti jsou nuceni se sami s těmito pocity vypořádat a do toho si udržet stabilní obraz sebe samých jako dobrých rodičů.
Žena, která dospívá do role matky, se velmi často konfrontuje s pocity vlastní nedostatečnosti, protože nenaplňuje vlastní představy o dokonalé matce. Zároveň se její autonomie odsouvá stranou, do popředí se dostává dítě a jeho svět; zřetelná je také její odkázanost na partnera doprovázená pocitem nesamostatnosti.
Muž, který dozrává do role otce, často zažívá pocit strachu a paniky. Cítí nutnost naplnit svoji společenskou roli, tedy rodinu zabezpečit, což mnoho mužů vnímá jako obrovský pocit tlaku. Potřeba materiálního zabezpečení přitom vůbec nemusí být to, co žena – novopečená matka od svého partnera očekává. Myslím, že takovýto příklad je celkem podobný vaší situaci.
Musím to vydržet
Znovu zdůrazňuji, jak náročnou změnou pro partnery je narození dítěte, jaký emoční a psychický tlak vytváří v psyché obou rodičů. Na tento tlak nelze nereagovat, často je však nerozpoznaný skutečný důvod tohoto tlaku. To vede k tomu, že partneři si na sobě navzájem vybíjejí zlost a nevědí vlastně proč.
Samozřejmě nesmíme opomenout historii vašeho vztahu před narozením dítěte. Určitě jste se sama sebe nesčetněkrát ptala, jak se stalo, že váš vztah zažíváte skrze takto extrémní polarity pocitů, jako jsou láska a nenávist.
Nabízím vám zde svou hypotézu, že mateřství ve vašem vztahu jen odhalilo něco, co bylo dlouhodobě nefunkční, avšak mohlo zůstat skryté nebo neřešené, protože jste ani jeden necítili tlak na vlastní rodičovskou roli. Z vašeho dotazu si ovšem netroufám odhadovat, co se ve vašem partnerském vztahu dělo před narozením syna.
Zdá se, že jste na sebe tak trochu odkázaní – tento dojem ve mně vyvolala vaše zmínka o absenci přátelských nebo širších rodinných vztahů. To může vytvářet pocit, že nemáte na výběr, zda ve vztahu zůstat chcete, nebo ne, protože je to nutnost. Dokonce to můžete zažívat formou vnitřních přesvědčení o tom, že tlak ve vztahu „musíte snést“ a „musíte to vydržet“.
Na jednu stranu tento pocit vytváří velkou kapacitu pro obětavost, na druhou však limituje možnosti rozvoje a prohloubení vašeho vztahu do podoby, kdy byste jeden druhému mohli být stabilní oporou v těžkých chvílích.
Rozhodně bych vás podpořil v tom, abyste zkusila do výchovy syna zapojit širší rodinu, a měla tak čas na sebe samu jako ženu a také čas na sebe s partnerem. Také bych vám doporučil obrátit se na párového či rodinného terapeuta.
Sezení by mohla sloužit k rozpoznání toho, co od sebe očekáváte vy sami v rámci rodičovství a co od sebe očekáváte navzájem jako partneři. Jak se říká, nikdo z nás si nevidí na vlastní záda. Potřebujeme někoho, s kým se nebojíme sdílet naše slabosti, abychom si mohli uvědomit, jakou roli hrají v našem každodenním rozhodování. Přeju celé vaší rodině mnoho zdaru!
Jakub Nemček
