Dříve jsem mívala deprese a poruchy spánku, s antidepresivy se to ale zlepšilo. Nyní žiji v zahraničí a antidepresiva už neberu.
Posledních pár měsíců u sebe pozoruji, jako bych v sobě měla dvě osobnosti. Obě jsou stále já, ale emotivitou a uvažováním jsou zcela rozdílné.
Ta první je silná, sebevědomá a dokáže cokoliv. Má ráda společnost lidí a je ambiciózní. Ví, co chce a jde si za tím. Má se moc ráda na to, aby si ublížila. Nepotřebuje emoční pouta jako lásku nebo kontakt s rodinou. Ve své hlavě se vidím jako krásná a zdravá.
Ta druhá „já“ je slabá. Sužuje ji úzkost, která mi drtí hrdlo a nutí mě brečet. Nemůžu dýchat, nemůžu spát. Spím jen dvě až tři hodiny denně. Ta druhá miluje svého přítele, chce být s rodinou a dokonce chce i děti – kdežto ta první děti nesnáší. Ta druhá nemůže jít ven, jako kdyby mi něco bránilo.
Když jsem ta druhá, nevidím žádnou budoucnost. Je to beznadějné a já přemýšlím i o tom, jak se zabít. Když se k tomu ale odvážím, většinou přijde ta první a ta ví, jak věci vyřešit.
Ztratila jsem kvůli té druhé práci. Nemohla jsem se na nic soustředit, byla jsem moc unavená a pořád jsem brečela. Nemůžu si teď dovolit platit pojištění a mám cukrovku, takže peníze raději utratím za inzulín.
S cukrovkou jsem naprosto smířená. Nikdy jsem se neviděla jako diabetik, ale jako zdravý člověk. Horší je, že svoji nemoc přestávám zvládat. Zapomínám si píchat inzulín a měřit si cukr. Přemýšlím o odjezdu do Čech, ale ta první si věří, že to tady zvládne a ta druhá se bojí, že to nezvládne v Čechách.
Anna
Názor odborníka
Dobrý den, Anno,
s jistou zvědavostí jsem si přečetl váš dopis. Píšete zde o tom, co prožíváte a také jak to prožíváte. O tom, co děláte i neděláte. Téměř za každou vaší větou si ale kladu otázku, kterou za vás nemohu zodpovědět.
Proč jste tento text napsala do internetové poradny a přitom nepoložila žádnou otázku? Při osobním kontaktu by bylo možné se zeptat – takto mohu pouze odhadovat.
Potřebujete se jen svěřit? Nebo jste potřebovala popsat váš duševní stav a ujasnit si tím myšlenky? Ptáte se, co s tím máte dělat? Zvládáte svou situaci sama, nebo tímto způsobem voláte o pomoc? Anebo se ptáte na něco úplně jiného? Já to nevím. Pokud je váš text zoufalým voláním o pomoc, potom vám doporučuji – vyhledejte bezodkladně psychologa či psychiatra (tam, kde se právě zdržujete). Ostatních otázek je příliš, než abych si na ně sám odpovídal a doufal, že půjdu správným směrem.
Mohu vám dát místo toho zpětnou vazbu o tom, jak na mě váš text působí. Čtení vašeho „dotazu“ mě vede do jisté rozpolcenosti. Roztáčí psychologické přemýšlení o obsahu vašeho textu, avšak točí se naprázdno – nemá co pohánět. Nakonec ani nevím, která z vašich osobností to píše. Mám pocit, že nějaká třetí, nebo spíše jediná. Pokusím se připojit otázku.
Co vás vede k tomu, že o sobě hovoříte ve třetí osobě (ta první, ona se má ráda …)? Je to jen básnická licence? Přesto si kladu otázku, jaký duševní stav odpovídá vašemu vyjadřování se o svých dvou osobnostech a psaní o sobě ve třetí osobě. Lidé občas o sobě mluví ve třetí osobě, když to, o čem hovoří, nechtějí spojit se sebou, resp. by to dokonce rádi od sebe oddělili. Co potřebujete k tomu, abyste dopis mohla psát následujícím způsobem:
„Jednou se cítím silná, sebevědomá a dokážu cokoliv. Mám ráda společnost lidí, jsem ambiciózní, vím, co chci, a jdu si zatím. Mám se moc ráda na to, abych si ublížila. Nepotřebuji emoční pouta jako lásku nebo kontakt s rodinou. Ve své hlavě se vidím jako krásná a zdravá.“
Přeji vám, ať vše dobře zvládnete.
S pozdravem,
Jakub Jura
Pomohl vám článek?
