Jak se dá komunikovat s emočně plochým partnerem, který nerad na sobě pracuje, učí se, posouvá se někam, je mu nepříjemné řešit vztahové věci, je negativisticky naladěný, neustále ve stresu, nedůvěřuje? Dá se vůbec? Lze takového člověka brát takového, jaký je, v normálním partnerském soužití? Jak ho vést, inspirovat, motivovat, stimulovat?
Přijde mi to jako nadlidský úkon. Sama mám velmi bohatý život, plný lidských příběhů, život miluju. Trápí mě, že mám vedle sebe někoho, koho miluju, a nedokážu s ním vést bohatý život a vůbec komunikovat. Přijde mi, že mluvíme každý jinou řečí. Jak můžu na sobě v tomto směru zapracovat já?
Hlavně na tomto vztah zkrachoval, ale ráda bych, abychom mu dali šanci. Má takový vztah budoucnost? Není lepší smířit se odlišnostmi a realitou a jít každý svou cestou? Označila bych nás dva takto: jeden do hloubky, druhý po povrchu a vzájemně nám vadí tyto rozměry. Má cenu usilovat o plnohodnotný vztah?
Hasmik, 35 let
Názor odborníka
Dobrý den, Hasmik,
ptáte se, jestli se dá komunikovat s emočně plochým partnerem a jak se to dělá. První otázku lze odpovědět poměrně snadno: obecně to možné je. Záleží, jak se zmíněná plochost emocí projevuje a jaké má onen člověk další osobnostní charakteristiky.
Co si pod emoční plochostí vlastně představujeme? Stálo by za to zmínit, že i když pro nás někdy emoce ostatních nejsou zachytitelné, neznamená to nutně, že je nemají.
Než někoho zhodnotíme jako emočně plochého, přikláněl bych se k drobné sebereflexi a zvážení, zda nejde aspoň z části o naši vlastní nižší schopnost emoce (buď obecně či u konkrétního člověka) číst. Nebo zda nemám já vyšší potřebu projevů emocí od ostatních lidí.
Pokud bych například dlouhodobě a opakovaně u různých lidí trpěl pocitem, že mi vztahy s nimi nepřináší emoční uspokojení, možná by bylo na místě, abych se zamyslel, zda náhodou nemám já sám velké nároky na intenzitu a způsob projevování emocí vůči mé osobě. Nechci naznačovat, že se jedná o váš problém, Hasmik, uvádím to pro pořádek.
Chcete to?
Nicméně otázka, kterou pokládáte, je příliš obecná. Držel bych se konkrétně vás a vašeho vztahu. V tom případě by podle mého měl dotaz znít:
- Je pro mě možné naučit se komunikovat s mým partnerem, kterého vnímám jako emočně plochého a neochotného ke změně?
- Chci se to učit? Mám na to dostatek sil, času, životů?
- Dokážu JÁ brát svého partnera takového, jaký je?
- Dokážu se smířit s tím, že on na sobě pracovat nebude a já se místo něj na něm budu snažit pracovat sama?
- Chci se stát kromě partnerky přítelovou životní koučkou, mentorkou, učitelkou, motivátorkou, jeho stimulantem?
Protože vy se pro takovou možnost samozřejmě můžete rozhodnout. Je to vaše legitimní volba. Třeba svou lásku vyměníte právě za tyto zmíněné role a bude to taky prima. Kdo ví. Já jsem ale v tomto ohledu skeptik.
Ochota naslouchat
Pokud není obecně u partnera ochota naslouchat a sebereflexivně reagovat na potřeby druhého, je dlouhodobá spokojenost ve vztahu velmi nejistá. Zdůrazňuji, že to neznamená automaticky přistupovat na přání drahé polovičky.
Myslím tím i prosté zamyšlení se nad sdělením – snahu o jeho pochopení, která se projevuje třeba ochotou o pocitech a potřebách druhého mluvit, ptát se, přiznávat zkrátka naším zájmem důležitost emočního života a přání člověka, se kterým v partnerství jsme.
Využívejte celý web.
PředplatnéTo je minimum. Dále je také samozřejmě možné kromě naslouchání a snahy porozumět vyvinout aktivitu a snažit se ve vztahu tímto usilovat nejen o vlastní štěstí, ale o spokojenost a štěstí vzájemné.
Kdybych měl právo radit, poradil bych vám, ať se snažíte usilovat o štěstí s člověkem, který o vás projevuje zájem a dlouhodobě se vám snaží porozumět. To samo o sobě jsou v mém chápání vztahů základní kvality. Jenže já právo „kecat“ lidem do života nemám, tak si rady nechám od cesty.
S přáním všeho dobrého
Petr
