Dobrý den.
Dneska jsem se opět probudil a vstal z postele s břemenem vlastního bytí, se kterým si nevím rady. Zdá se mi, že od té doby, co jsem přestal být vychováván jako katolík, jsem nebyl schopný navázat s realitou nějaky smysluplný vztah. Cítím se poškozen touto výchovou, protože mi ukázala smysluplný řád světa a pak mě nebyla schopna poskytnout odpovědi, když jsem dospěl k vlastní reflexi a již jsem víru nepřijímal se samozřejmostí.
Věc se má tak, že jsem se po osmi letech tápání v ničem a odmítání za jakoukoliv volbu v mém životě převzít zodpovědnost, když vlastně nic nemělo jasný smysl, dostal do situace, kdy se mi nedaří dokončit studia, nemám práci a nevím, co vlastně chci dělat. A do této situace se mi navíc za nedlouho narodí dítě. Narození dítěte ve mně vyvolává v některých okamžicích hrůzu, ze které se mi tají dech, protože je mi jasné, že mu neposkytuji žádné jistoty, když já sám nemám půdu pod nohama a kontrolu nad svým životem.
Přemýšlím o tom, jestli je možné pochopit toto dítě jako smysl mého života, prostě jsem se reprodukoval a tím to hasne. Nic víc v realite hledat nemusím, o ničem jiném ten život není. Jak mi toto ale pomůže najít v životě můj vlastní cíl, bez něhož si přece neosvojím žádnou profesi, abych mohl vůbec převzít zodpovědnost za svůj čin a postarat se. Problém je, že čím víc přemýšlím, tím více ztrácím nad věcmi kontrolu. Potřeboval bych jednat automaticky, jako když spustím na PC program, jehož algoritmus vyřeší problém, namísto trýznivé sebe‑reflexe.
Honza
Názor odborníka
Dobrý den.
Stav, který popisujete, není nijak výjimečný. Smysl lidského života řešily již generace před námi. Biblická kniha Kazatel začíná slovy o marnosti lidského života, stejnou otázku palčivě řešil Lev Tolstoj či existenciální filozofové. Jeden z nich, Albert Camus, hovoří o absurdním údělu člověka jako transcendentální bytosti, která musí žít ve světě, jež žádný smysl nemá.
Existují odpovědi o smyslu života, či spíše pokusy o ně, z pozice náboženství, z pozice filozofie a také s pozice psychologie.
Z hlediska psychologie se o pocitech, které zažíváte, mluví jako o existenciální neuróze či existenciální krizi. Jak se zmiňuje C. G. Jung, ztráta smyslu znemožňuje prožívat život v jeho plnosti. Jako každá krize přináší mnoho nepříjemného, ale může být vnímána jako šance na změnu.
Na smysl života se dá dívat více způsoby. Máme zde smysluplnost z perspektivy našeho životního příběhu, ale také, jak to nazývají někteří filozofové, se můžeme na náš život dívat z vyšší, kosmické perspektivy. Právě tato vyšší perspektiva však naší mysli často přináší úzkost. Napadá mě postava chlapce z filmu Woodyho Allena, který se nechtěl učit, protože si přečetl, že náš vesmír za miliardy let zanikne. V této perspektivě jeho snažení ve škole ztratilo jakýkoliv smysl.
Všechna náboženství se dívají na smysl života z hlediska vyššího smyslu a těm z nás, kteří mají víru, dávají pevnou kotvu. A právně, dojde‑li ke krizi víry, absence vyššího smyslu může vyvolat existenciální krizi. Vzhledem k tomu, v jakém kontextu zmiňujete katolickou víru, to může být i váš případ.
Jedním z psychoterapeutických směrů, který hodně pracuje s hledáním smyslu, je logoterapie Viktora Frankla. Pokud byste se rozhodl svou existencionální krizi řešit psychoterapií, právě terapeut zaměřený na logoterapii by mohl být vhodným průvodcem.
Frankl v některých případech navrhuje tzv. techniku dereflexe, jejíž cílem je přeorientovat klienta od něj samotného a zdroje jeho neúrózy směrem k nedotčeným oblastem jeho osobnosti a smyslu, který se mu v životě konkrétně naskýtá. Otázka po smyslu života, jak učil Buddha, není vždy povznášející. Člověk se musí někdy ponořit do řeky života a tuto otázku nechat odnést proudem.
