Seminář Pavla Špatenky: Otevřené vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Hodit minulost za hlavu?

26. 2. 2019

Žít s mým otcem bylo strašné. Nikdy se mně ani sestře moc nevěnoval, veškerou péči o chod rodiny obstarávala moje máma. Otec byl despotický, mstivý a manipulativní člověk, který nás jako malé bil, jako náctiletou mě citově vydíral a šikanoval. Navenek byl šarmantní, doma neurotický. Dokázal obratem přepínat mezi vztekem a okouzlujícím úsměvem. Matka pod tíhou zaměstnání, domácnosti a jiných povinností neměla sílu s ním bojovat, a tak měl plnou možnost si na mně vylívat svoje nálady, co hrdlo ráčí. Žila jsem jako na minovém poli a vypěstovala si posttraumatickou stresovou poruchu.

Odstěhoval se, když mi bylo sedmnáct. Tehdy nejlepší dárek k narozeninám, jaký jsem mohla dostat. Od té doby jsem s ním téměř nemluvila. Párkrát jsem se pokusila navázat s ním jako dospělá vztah, ale když jsem s ním, přepadají mě úzkostné stavy, panika a bezmocný, zadušený vztek. Postupně jsem začala vyhledávat terapeutickou pomoc, ale ani po mnoha letech mě tyto stavy úplně neopouští.

Asi před rokem nebo dvěma si otec našel nový vztah – bohatou ženu s malou dcerkou. Od té doby je jako vyměněný. Všechny těžce neseme, že se k cizímu dítěti chová výrazně líp, než se kdy choval k vlastním dcerám a jejich matce. Cítím křivdu. Byť jsem se snažila sebevíc, nedovedu minulost jen tak hodit za hlavu. Nerozumím jeho jednání a cítím stejnou bezmoc, jakou jsem cítila kdysi.

Nedávno se mi otec na popud nové přítelkyně ozval, že chce urovnat náš vztah a chce se potkat. Nemám nejmenší tušení, co od něj čekat, ale souhlasila jsem. Pomalu se setkání blíží a já cítím, jak se ve mně zvedá starý vztek. Nevím, jak se mám chovat. Na jednu stranu to byl můj táta, na druhou stranu k němu cítím odpor. Nevím, jestli ho chci ve svém životě.

Petra, 28 let

Názor odborníka

Milá Petro,

rozumím vašim pocitům. Je přirozené, že dítě cítí to, co popisujete, když se k němu rodič chová tak, jak se choval váš otec. Hněv, odpor i pocity křivdy mají svou příčinu. Jestli dobře chápu váš dopis, tak se ptáte, zda má smysl se s otcem vídat, když ve vás vyvolává nepříjemné pocity vysoké intenzity.

Předně vás chci ujistit, že není vaší povinností se s otcem vídat. Pokud se tak ovšem rozhodnete, je možné, že to pro vás bude užitečné. Třeba tak, že dokážete překonat svůj strach. Třeba zjistíte, že otec už pro vás nepředstavuje reálné nebezpečí. Vím, že je to těžké a emocím se nedá poručit, ale zkuste si třeba před setkáním uvědomit, jak hodně se změnilo vaše postavení: jste dospělá, nebydlíte s ním, nejste na něm závislá. Kdyby se vám cokoli dělo, můžete prostě odejít.

Též je možné, že setkání/setkávání s otcem – a třeba i jeho novou rodinou – vám umožní nahlédnout, čím to je, že se otec chová k nové ženě a nevlastní dcerce lépe, než se choval k vám. Možná je stále zamilovaný? Možná to s ním nová žena „lépe umí“? Stářím zmoudřel? Nebo se jeho chování jen jeví lépe zdálky než zblízka? Dříve byl navenek šarmantní, doma neurotický; dnes je možná navenek laskavý, a doma opět neurotický. Kdo ví.

Zejména pokud by byla změna otcova chování způsobena tím, že nová žena v něm probouzí lepší chování, mohlo by to být užitečné i pro váš partnerský vztah. To, jak se k sobě chovají naši rodiče, je pro nás totiž vzorem párového vztahu, a ať chceme či nechceme, jsme tím silně ovlivněni.

Ještě mě napadá pár otázek, nad nimiž by mohlo být zajímavé zauvažovat:

  • Jak to má s otcem vaše sestra? Bojí se ho? Vídá se s ním?
  • Co by se stalo, kdybyste otci vyjevila, jak se na něj hněváte? Jakou křivdu cítíte? Co mu vyčítáte?

V každém případě vám přeji hodně síly a vyrovnanosti.

Pavla Koucká

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.