Píšu především proto, že si nevím rady ve svém manželství. Přemýšlím i o rozchodu. Žijeme spolu 13 let, máme dvě děti – 10 a 6 let. Svoje děti miluji a je to hlavní důvod, proč v manželství zůstávám. Nechci je připravit o úplnou rodinu, přeji si pro ně fungující rodinu. O to se snažím maximálně a domnívám se, že manžel to má podobně, až na jednu věc. S manželem jsme se naučili spolu mluvit otevřeněji (dřív byl pasivně agresivní a manipulující, já provinilá). Je z něj prima parťák.
V čem je tedy problém? Hlavním problémem dle mě je trávení času na počítači. Manžel tráví buď na telefonu, či na počítači u online her mnoho času, a to cca od narození syna. I když na to často upozorňuji, někdy se snížím k výčitkám a kontrole, mám pocit, že je závislý. Mnohokrát jsem o tom s manželem mluvila, navrhovala jsem i odbornou pomoc, on to jako problém nevidí. Vnímá to jako volnočasovou aktivitu (v běžném dni u her stráví cca 6–7 hodin s přestávkami).
Navíc, což mě hodně štve, děti vede k tomuto způsobu trávení volného času – pokud nejsem doma nebo jsem např. zdravotně indisponovaná, stráví s dětmi i tři až čtyři hodiny v kuse u her na počítači. A to i přesto, že máme doma nastavená s dětmi pravidla tři hodiny týdně.
Cítím se v této situaci zoufalá a naštvaná. Navíc mi to brání v intimním životě (který proto nefunguje). Když jej pustím blíž, asi vybouchnu a poletí všechny tři počítače, tablet i mobily z okna. Mám pocit, že už jej nemiluji, vnímám jej spíš jako kamaráda. Zároveň mám obavu z rozseknutí vztahu, nechci mu ublížit, vím, že udělal na sobě kus práce. Navíc mě děsí představa žít sama s dětmi, být rozhádaná s manželem. Ale velmi obtížně to snáším.
Markéta, 36 let
Názor odborníka
Dobrý den, Markéto,
děkuju za váš dotaz. Myslím, že takto to bohužel funguje v mnohých rodinách. Asi vám nemusím vyprávět, že si každý z partnerů většinou přeje, aby se ten druhý alespoň částečně změnil. Vždy nás něco popuzuje a vadí nám.
U vašeho muže je to jeho potřeba unikat z reality. Je to jeho způsob žití a evidentně se tak vztahuje i k dětem. Je to problematické a bere to spoustu času. Na druhou stranu on sám má zodpovědnost za svůj život a za svůj vztah k dětem – vy o tom s ním můžete jen mluvit, ale ne to modifikovat a „na sílu“ za něho měnit.
Můžete si přát určitá časová omezení jeho hraní, ale jeho život je jeho život. Vy máte zodpovědnost za svůj život a za vztahy se svými dětmi. Ví váš muž, že vám vážně nepřipadá sexy, když nikam neroste a na ničem nepracuje? Že by bylo fajn si ho moci za něco vážit?
Zároveň píšete, že jste svůj vztah oba vylepšili a jsou z vás prima parťáci. A to je pro mě známka toho, že jste schopni ve vztahu růst a snad o tom i otevřeně mluvit. A to je pro vztah obrovský dar. Úplně vás chápu, že vnímáte svou rodinu jako velkou hodnotu a nechce se vám ji rozbíjet.
Zajímalo by mě, jestli váš muž ví, že už jste na hraně a že o rozchodu opravdu uvažujete. Co on na to? Ohrožuje ho to? Nebo mu to je jedno? Jak to vnímá? Jste schopni o tom spolu otevřeně mluvit? Nechal by vás odejít?
Ještě mě zajímá, jestli jste rozmýšlela, co by pro vás bylo ještě únosné. Kolik času váš muž může trávit hraním, aniž byste mu to vyčítala? Dalo by se to s ním usmlouvat? Vyobchodovat?
A poslední věc, o které píšete, je intimní život. Myslíte, že vám skřípe jen kvůli hraní, nebo je v tom i něco jiného? Velké naštvání se dá někdy dobře přetavit do vášnivého sexu. Uvažovala jste, proč to nejde vám dvěma? Dá se s mužem mluvit i o tom?
Nevzdávejte vztah ani nárok na svůj vlastní plný život!
Leona
