Je to již několik let, co přede mnou okolí začalo zmiňovat zvláštní reakce mého dobrého přítele. Vždy jsme k sobě měli velmi blízko, ale tou dobou jsem s ním nemohl být příliš v kontaktu – byl jsem dlouhodobě v zahraničí. Je to citlivý člověk a neměl to v životě ideální: v dětství rozvod rodičů, nulový vztah k otci, autoritativní výchova ze strany matky, ADHD (přesto nadprůměrné studijní výsledky), neustálé hádky.
Pak za mnou na delší dobu odjel. Pozoroval jsem, jak si toho na jednu stranu váží a má hlubokou radost z maličkostí a krásných věcí (slunce, výhled, klid, samota…), na druhou stranu nebyl příliš schopen respektovat základní pravidla v zaměstnání i domácnosti. Často se mu z ničeho nic změnila nálada o 180 stupňů: chtěl být sám, nemluvil, aby o několik hodin později zpíval, skotačil, vtipkoval.
Začal pít téměř každý den, někdy moc neuměl odhadnout míru – často se pak ale rozpovídal. Dlouho mluvil o tom, jak v „bytí“ a vůbec životě nevidí smysl, o sebevraždě a o tom, že nejdřív počká, až umřou jeho prarodiče, aby jim neublížil. Takový stav měl asi jednou týdně.
Po návratu domů vše eskalovalo. Nemá práci, cíle, má dluhy. Drtivou většinu času je unavený, bez chuti, nálady, motivace a energie k čemukoli. Často neodpovídá ani na důležité otázky, a když už, tak jednoslovně, velice podrážděně. Nejčastěji „nevím“. K psychologovi jít nechce s tím, že „je mu všechno jedno“ (čím více se o tom mluví, tím větší averzi chová). Totální rezignace, apatie. Toto se teď děje cca pět dní v týdnu.
Co mám dělat? Rád léčbu uhradím. Jak, kde vybrat psychologa a přítele k němu dostat? Všechno vnitřně vzdal. Prázdnota. Je to super chlap, ale celé se to dostalo někam, kam nemělo… Není pozdě?
Arnošt, 23 let
Názor odborníka
Dobrý den, Arnošte,
z vašeho dotazu je zřejmá tíživost celé situace, kterou jste vzal na svoje bedra. Rozumím, že vám velmi blízký člověk prožívá opravdu nelehké chvíle a psychicky se hodně trápí. Vaše bezbřehá snaha mu pomoci je úctyhodná a věřím, že jste pro něj velkou oporou.
Ptáte se, co máte dělat. Arnošte, já věřím, že už jste udělal opravdu mnoho. Nabídl jste pomoc (opakovaně), nabídl jste vyhledání léčby, její uhrazení, nabídl jste sám sebe jako kamaráda. Kdykoliv. Jste pro něj nepochybně důležitou osobou, když za vámi odjel a rozhodl se s vámi bydlet. Je možné, že jen vedle vás se dokáže „uvolnit“ a mluvit i o negativních myšlenkách, které ho tíží a které mu nedovolí fungovat normálně.
Co můžete dělat
Nicméně, Arnošte, i když tuším, že byste svého kamaráda rád zachránil, možná za jeho psychickou pohodu obětoval i tu svoji, nejde to. Váš kamarád je dospělý, svéprávný a dostává pravidelnou reflexi (od vás či svého blízkého okolí), že něco není dlouhodobě v pořádku. Dostává nabídku možností psychologů či jiné pomoci, kterou ale sveřepě odmítá. Možná zatím odmítá i připustit, že je něco špatně.
Bohužel prozatím bez tohoto kroku máte víceméně svázané ruce. Váš kamarád musí sám chtít svoji situaci změnit. Nemusí vědět jak – a v tom mu můžete být skvělým pomocníkem právě vy: můžete mu pomoci vyhledat vhodného psychologa či léčbu. Nicméně nejde, abyste ho „dovlekl“ k psychologovi, psychiatrovi či terapeutovi a on se ochotně začal léčit. Kdyby došlo na tento případ, terapeutická sezení nebo jakákoliv jiná léčba by neměla moc velký efekt.
Píšete, že situace trvá již několik let, tudíž věřím, že jste vyzkoušel (případně jeho rodina vyzkoušela) plno metod či triků, jak vašeho kamaráda k psychologovi či psychiatrovi dostat. On má přesto důvod tuto pomoc odmítat.
- Máte tušení, čeho se tak obává?
- Bojí se léků?
- Uzavření na psychiatrii?
- Bojí se, že mu nedokážou pomoci?
- Bojí se psychiatrické nálepky?
Pokud se vám podaří zjistit konkrétní příčinu, proč pomoc tak sveřepě odmítá, možná jej bude snazší přesvědčit. S psychiatrickou léčbou je spojeno mnoho mýtů a je možné, že když rozklíčujete jeho obavy a budete o nich společně rozprávět, změní na léčbu svůj názor.
Píšete, že se kamarádova situace stále zhoršuje. Negativní myšlenky a depresivní nálady se stupňují a zdá se, že nezvládá ani každodenní život. Z dotazu můžu mít jen tušení o konkrétní psychické poruše (nicméně informací mám stále málo). Každopádně bych ráda zdůraznila, že pokud se vám bude zdát, že váš kamarád má tak černé depresivní myšlenky, že začíná mluvit o bezvýchodnosti situace a možná i o sebevraždě, máte možnost zavolat záchrannou službu.
V momentě, kdy je člověk (byť i psychicky) nebezpečný sobě nebo okolí, je možné jej hospitalizovat na psychiatrickém oddělení, kde se mu budou věnovat skvělí odborníci. Zcela jistě bude zamedikován a je možné, že právě tato medikace mu pomůže získat náhled na jeho psychické onemocnění, který teď postrádá.
Postarejte se také o sebe
Ještě na moment se vrátím k důležité otázce, kterou jste položil: „Co mám dělat?“ Kromě kroků napsaných výše bych vám též doporučila: Opečujte prosím sebe, Arnošte. Rozhodl jste se vzít na sebe problém druhého. Jste tam pro něj, nasloucháte, snažíte se přesvědčit, možná i vést téměř terapeutický rozhovor. To vše stojí mnoho sil. Nezapomeňte tedy, že i vy potřebujete mít možnost načerpat energii.
Abyste neztrácel optimismus a sílu unést toto břímě, je dobré si o tom promluvit s odborníkem i za sebe kvůli svým zdrojům a své odolnosti. Se svým psychologem či terapeutem se můžete radit o dalších krocích a můžete ze sebe alespoň maličko sejmout zodpovědnost za psychické zdraví druhého člověka, kterou jste na sebe vzal.
Arnošte, vaše situace vůbec není lehká. Mnoho psychologů, terapeutů, sociálních pracovníků, ale i rodinných příslušníků ji zná. Mají před sebou někoho, komu by moc chtěli pomoci. Dokonce vědí jak. Cesta léčby je přímo před očima. Nicméně klient či blízká osoba zkrátka nechce.
Bohužel za druhého člověka se vyléčit nelze. Každý dospělý a svéprávný člověk je zodpovědný za své štěstí. Svému kamarádovi tedy můžete nabídnout jakoukoliv pomoc – ale on se musí rozhodnout, že jí chce využít.
Také se ptáte, zda není na pomoc pozdě. Za mě určitě ne. Někteří klienti vyhledají psychologa či terapeuta právě tehdy, když jsou zcela na pokraji sil. Pokud se váš kamarád rozhodne, že chce svůj psychický stav změnit, vyhledejte psychologa či terapeuta (ať už na internetu, nebo na doporučení). Podobné obtíže trápí mnoho lidí a psychologové, terapeuti i psychiatři mají mnoho možností, jak jim pomoci.
Přeji vám hodně sil!
Aneta
