Mám dvanáctiletého syna a chtěla bych požádat o radu, jak posílit a pročistit náš vztah. Jsem s ním od miminka sama, před několika lety jsme se přestěhovali k novému partnerovi, přibyl sourozenec. Syn byl vždy hodně dráždivý, živý, velmi dlouho trvalo, než začal zvládat toaletu. Bylo to náročné období. Diagnóza ADHD, postupně se ukázaly poruchy učení, syn nezvládal školu, začal se léčit s úzkostí. Museli jsme učivo dohánět doma, ale syn se již nemohl vůbec soustředit.
Rozhodla jsem se ho před třemi lety vzdělávat doma. Ukousla jsem si ale příliš velké sousto a myslím, že jsem tím syna traumatizovala. Doufala jsem, že nám to půjde lépe, že se bude lépe soustředit. Vše trvalo velmi dlouho, co se naučil, hned zapomněl, měla jsem pocit, že začínáme pořád od začátku. Sám od sebe nechtěl nic dělat, do všeho jsem ho musela tlačit.
Snažila jsem se vše navlékat na témata, která ho bavila, často trpělivě a laskavě, ale často mi ruply nervy – křičela jsem na něj, občas jsem mu řekla, že je debil, za což jsem se mu vždycky omluvila. Někdy ze mě vypadlo, že to nezvládám, že se z toho zblázním, onemocním… Syn plakal, byl ponížený, ale můj vztek, za kterým byl velký strach a frustrace, se mi nedařilo vždy zvládnout.
Nebylo to tak samozřejmě vždy, máme spoustu hezkých zážitků, syn se opravdu začal zlepšovat, každý úspěch jsem ocenila, povzbuzovala ho, udělal velký pokrok, je bez úzkostí, má prostě své tempo. Tento rok navštěvuje komunitní školu, což se jeví jako skvělá volba. Dnes jsme se se synem učili spolu. I když jsem byla laskavá a úplně v klidu, syn se rozplakal. Snažila jsem se s ním o tom bavit, prý má na učení špatné vzpomínky. Mám pocit viny, chtěla bych to nějak napravit.
Hanka, 38 let
Názor odborníka
Milá Hanko,
z vašeho dopisu čiší, jak náročnými roky jste si se synem museli projít! Nepřítomnost otce, nová rodina, porucha pozornosti, potíže s učením, úzkosti, domácí vzdělávání… to vše je těžké zvládnout a není divu, že jste to jeden, druhý nebo oba nezvládali. Role rodiče a pedagoga se špatně kloubí i u dětí, které jsou pozornými a po vědění lačnícími žáky, natož u těch, kterým dělá učení potíže. Myslím, že jste to trefně vyjádřila tím příliš velkým soustem.
To, že se syn rozplakal, i když jste nyní byla klidná a laskavá, může být známkou toho, že je lépe, že zraňující období už vnímá tak, že ho má za sebou. Jako když se z rozbouřené řeky vydrápete na břeh: Teprve v tu chvíli vám dojde, jak náročné to bylo, teprve teď, když už jste v bezpečí, když je to za vámi, se můžete rozklepat, rozplakat.
Je dobře, že přiznáváte před sebou i před synem, že vaše chování častokrát nebylo dobré, a nelakujete minulost narůžovo. Umím si představit, že když se syn rozplakal, i vám bylo do pláče. Možná jste také plakala, možná jste syna objala. Společná lítost může vám oběma pomoci odtruchlit tu spoustu bolavých chvil, které jste nad učením strávili. Je dobře, že takové příležitosti jsou, že se syn se svou bolestí neuzavírá a můžete truchlit společně. Je to hojivé.
Těžké období máte za sebou, ale rány, které jste v něm oba utržili, jsou bolavé a ještě dlouho bolavé zůstanou. Věřím však, že se jejich bolestivost bude zmenšovat s každým dnem vašeho laskavého rodičovského přístupu.
Mohlo by vás zajímat
Rodinná dramata
Ve vztahu ke svým dětem si rodiče nezřídka odehrávají vlastní nevědomé, nezpracované pocity.
Přečíst článekZároveň je syn ve věku, kdy pro něj budou hrát stále větší roli i mimorodinné vztahy a vazby. To je důležitá skutečnost i s ohledem na hojení jeho traumatu z domácí výuky. (Používám slovo z vašeho dopisu, i když je možná nadnesené. Možná je a možná není.) Synovi může pomoci v tomto ohledu také terapeut. Velký význam budou mít i vrstevnické vztahy a fakt, že bude žít spokojený život, mít své koníčky a kamarády. To vše mu pomůže rozvíjet se a cítit se lépe, mít silnější sebevědomí, lépe se soustředit, nebát se učení, netrápit se tolik tím, co bylo.
Zároveň vám přeji, abyste i vy zhojila své šrámy z náročných let. Pocity viny vám pomáhají ukotvit se v rozhodnutí být laskavá a neshazovat syna, i když mu něco nejde, nechápe, nepamatuje si. Nedělá to schválně. Velmi vlídně na mě ve vašem dopise působila slova má prostě své tempo. To zní chápavě a smířeně a myslím, že na tom můžete hodně stavět.
Pocity viny tedy mají svou funkci, ale přeji vám, aby nebyly přílišné. Když jsou výčitky kruté, když člověka příliš trápí, není to dobré. Synovi by nijak nepomohlo, kdybyste se za svá selhání pranýřovala, trápila se a jeho nadmíru litovala. I vy se věnujte sobě, tomu, co vás těší, užívejte si přítomnost, společné chvíle s rodinou i mimo ni.
Píšete, že syn udělal velký pokrok, je bez úzkostí. Zdá se, že i přes všechny těžkosti jste zvládli zvítězit nad úzkostmi a propracovat se k tomu, aby syn zvládal školní výuku. Je skvělé, že se vám nakonec podařilo najít školu, kde se cítí dobře. Máte teď více prostoru být matkou, když už nemusíte být učitelkou.
Srdečně vám přeji, ať si tu roli užíváte, jak je to jen možné,
Pavla Koucká
