Dobrý den,
velmi vás prosím o nastínění situace, jak šetrně sdělit synovi, že máma a táta teď budou žít každý v jiném bytě.
Domluva s partnerem probíhá zatím v klidu, mým (naším) jediným cílem je, aby naše dítě bylo i nadále šťastné a vztahy, zvyky ideálně stejné, pouze s tím rozdílem, že syn bude mít dva domovy…
Vzhledem k tomu, že já jsem ta, která odchází do nového bytu a mám tak trochu obavu, aby si to syn nevysvětlil tak, že já jsem ta co odešla z našeho společného domova a tím „všechno“ zkazila.
Prosím poraďte, jakým způsobem vhodným pro čtyřletého prcka k tomu přistupovat. Ještě možná důležitá informace – neodcházím od partnera kvůli někomu jinému, takže nehrozí, že by měl být prcek ve stresu, že vidí vedle mámy někoho cizího a to samé platí i u partnera…
Mnohokrát děkuji za případnou odpověď!
Lucie
Názor odborníka
Dobrý den Lucie,
z vašeho psaní je znát, že vám velmi záleží na tom, aby váš syn nebyl traumatizován rozestěhováním (a pravděpodobně rozchodem) s vaším partnerem – jeho otcem. Ptáte se, jak to dítěti šetrně sdělit.
První slova, která mě napadají, znějí: docela normálně, nedělat z toho přílišnou vědu. A co dalšího mě k tomuto sdělení napadá, aby váš rozchod synovi co nejméně ublížil?
-
Dobré je se předem s partnerem domluvit, kdy a jak synovi o svém rozchodu/rozestěhování povíte, co mu řeknete. Co se týče emočního doprovodu sdělení: měl by být pravdivý, emocemi byste pouze neměli být přehlceni. Tím myslím, že pokud jste z toho smutní, nemusíte se tvářit vesele ani „naprosto neutrálně“. Neměli byste se však pokud možno ani jeden hroutit.
-
Sdělte mu důvod. Nevím, jaké jsou důvody vašeho rozchodu, píšete pouze, že v tom není jiný muž, ani jiná žena. Mohlo by se zdát, že důvody nejsou důležité. V jistém smyslu to tak skutečně je a určitě synovi nemusíte, ba ani byste neměli, říkat nějaké detaily. Dítě by však mělo alespoň rámcově vědět proč. Jde zejména o ujištění, že důvody vašeho rozchodu nesouvisejí s ním, že ono za to nemůže.
Děti, které se nic takového nedozvědí, mají totiž tendenci obviňovat z rozchodu rodičů sebe samé. Zejména v předškolním věku jsou totiž přirozeně egocentrické (s jistou nadsázkou řečeno se považují za střed světa), a myslí magicky. I bez jakéhokoli náznaku ze strany rodičů (že by se třeba hádali o jeho výchovu) tak dítě často dojde k názoru, že rozchod způsobilo ono. A za to pak může i samo sebe trestat. -
Řekněte synovi dopředu, že se budete stěhovat. Sdělte mu, kdy k vašemu rozestěhování dojde a jak to bude vypadat, v čem se jeho život změní a co zůstane stejné. Pro dítě je důležité, aby si umělo docela konkrétně představit, co nastane. Mluvte o tom vícekrát: alespoň jednou mu to řekněte přímo, a pak ještě vícekrát mezi řečí zmiňte, např. jak to bude, až budete bydlet tam a tam. Nechte prostor pro případné otázky.
-
Ujistěte svého syna, že mu zůstane jak máma, tak táta, že ho oba máte rádi a budete pořád mít.
-
Nepřehánějte péči, nelitujte jej. Pak by totiž váš syn mohl získat dojem, že jej považujete za „chudáčka“ – a začal by se podle toho cítit.
-
Věřte tomu, že to zvládnete a snažte se být šťastni. Dítě zpravidla zvládne to, co zvládnou jeho rodiče.
Je vždy smutné, když se rodiče rozcházejí. Někdy je to však lepší, než zůstat spolu, a tak vás chci ujistit, že váš rozchod nemusí být pro syna tragédií. Někdy jsou rodiče dokonce překvapeni, že dítě se zdá být po rozchodu šťastnější, než předtím. Děti totiž velmi dobře vnímají, jak se jejich rodiče cítí, a rodiče, kteří žijí v neuspokojivém partnerském vztahu, jsou často nešťastní. I když nic neřeknou, dítě to vnímá a trápí se tím.
Pokud se vám podaří zachovat si v zásadě pozitivní, či alespoň korektní vztah – budete i nadále schopni se domlouvat, nepomlouvat jeden druhého atp., vaše dítě nebude odděleným bydlením traumatizováno. Píšete, že štěstí dítěte je vaším společným cílem. Věřím proto, že rozestěhování zvládnete, a že je zvládne i vaše dítě.
Přeji vám hodně sil,
Pavla Koucká
