Už více než osm let mám roztroušenou sklerózu. Nemám velké problémy, bývám občas více unavená, hůře se při únavě ovládám, poruchy spánku mám zaléčené a moje ataky vypadají jen tak, že mě brní část těla. Po podání infuzí se zase vše vrátí do normálu. Zatím mohu žít život skoro jako dřív… Ale vždy, když se vyskytne problém, tak si uvědomím, že nemoc mám a musím se omezovat.
Nejvíc mi to vadí ve sportu. Sportuji strašně ráda, ale vždy třeba po delších bězích, vícedenních túrách v horách nebo častém běhání na lyžích přijde ataka nemoci a musím opět zahájit léčbu, která mě ovlivňuje velmi psychicky, ale také fyzicky. Pak se dlouho dostávám do normálu. Upadám z toho do depresí a sebelítosti, že jsem například dřív mohla běhat půlmaratony v horách, ale dnes už to bez následků nejde.
Jak se s tím smířit a přestat se litovat? Mám občas chuť vykašlat se na léčbu, po které mi je akorát zle, ačkoliv racionálně vím, že mi má pomáhat předcházet větším problémům v budoucnu. Jak se smířit s tím, že nebudu zdravá jako ostatní, a přestat jim závidět, že mohou dělat, co chtějí, bez omezení?
Natálie, 38 let
Názor odborníka
Milá Natálie,
přemýšlím nad tím, co dělat v životě, když věci nejdou, jak bychom si přáli. Některým zátěžovým momentům můžeme předejít, ale jiné věci a události v životě prostě zůstávají mimo naši moc. Do jisté míry můžeme ovlivnit, jak své problémy řešíme a jak na nepřízeň reagujeme. Můžeme chtít přidat, abychom svou bez‑moc zmohli, anebo se můžeme chtít zátěži vyhnout a své problémy řešit popíjením alkoholu.
Jen velmi obtížně ovlivníme, jestli nás potká závažné onemocnění jako to vaše, milá Natálie. Nemoc, která nám neustále připomíná, že máme tělo, že toto tělo nefunguje docela dobře ani dokonale, jak bychom od něj v tak mladém věku očekávali a potřebovali. Drží nás při zemi a brání nám právě v době, kdy bychom se chtěli rozběhnout a roztáhnout křídla k letu… jenže ono to nejde.
Hranice možností
Naše tělo nás nutí jen popocházet tam, kde ostatní utíkají, nutí nás se šetřit ve chvíli, kdy máme v mysli chuť a plán skákat a užívat si rozpuku mládí. Naše představy o sobě a naše nároky na sebe narazily na bolestnou realitu, že docela zdraví nejsme, že jsme jaksi ne‑mocní.
Naše psychika na tento náraz reaguje různými emocemi. Můžeme být smutní, můžeme se zlobit na sebe, litovat se, utápět se v neproduktivním naříkání na celý svět, na naše nemocné tělo, na Boha, na znečištěné ovzduší, hledat příčinu nebo viníka. V tu chvíli a zcela pochopitelně se nám naše mysl stává zdrojem ještě větší bolesti a utrpení, než přináší nemoc a tělesné omezení samotné.
Lidsky je to naprosto srozumitelné. Naše naříkání nad sebou je vlastně truchlení nad možnostmi, které nemohou být naplněny nebo jejichž naplňování nás stojí značné množství energie a vede jen k vyčerpání a nekonečné únavě. Někdy je velmi těžké v tom všem boji s realitou ne‑moci vidět naše trpící tělo jako dobrý nástroj pro žití v tomto světě.
Mohlo by vás zajímat
Podvyživené vztahy
Nedostatek péče a zájmu zabíjí vztah pomalu a nenápadně. A pak „najednou“ přijde třeba nevěra.
Přečíst článekVaše tělo se vám snaží i ve ztížených podmínkách sloužit, seč může. A snaží se unést i vaše nároky a lásku ke sportu, i když je potom unavené a touží odpočívat. Vaše tělo vám pomáhá a poslouchá vás, i když ho necháváte běžet relativně dlouhou trasu (upřímně pro mě nepředstavitelnou i při zdravém těle). A zvládá to, byť s potížemi, nutností delšího odpočinku anebo následného léčení.
Pojď, tělo, jsme tady spolu
Ve vašem dotazu čtu a slyším takový rozpor mezi vaším já a vaším tělem. Když si vybavím slova jako já mám extrémně ráda sporty, ale tělo to nezvládá, je unavené. Vypadá to, jako byste tam byli dva, vaše nemocné tělo a vy, a každý z vás táhne za jiný konec provazu. Napadá mě ale, vždyť vy jste vaše tělo. Vaše tělo je nemocný parťák, kamarád, co se vám snaží sloužit, jak jen může, i když dostává pro něj náročné úkoly.
Nechci říci, že máte zůstat ležet, rezignovat na pohyb. Naopak je skvělé, že jste aktivní a že si zachováváte lásku k pohybu a sportu. A možná je to právě mysl a povaha sportovce, která vás drží nad vodou a nenechá vás se hroutit pod tíhou nemoci.
Mnohdy máme pocit, že když jen trochu zvolníme, slevíme ze svých nároků, že tím rezignujeme a poddáme se. A to je pro nás potom důkaz toho selhání a opravdové bezmoci. Přijetí sama sebe s hendikepem je náročné. Někdy je velmi těžké hledat respekt k tomu, jak mám karty rozehrané, a najít laskavý pohled, co a jak mohu ve své životě dělat vzdor nepříznivým okolnostem.
Všímavost k signálům těla vede k tomu, že nacházíme nové limity a nové hranice naší výkonnosti a posouváme laťku trošičku níž. Že sportujeme, ale s laskavou péčí o své tělo. Aktivizujeme se s ohledem na momentální kondici. Nakonec to může vypadat i tak, že si jdeme zaběhat jen tři kilometry a někdy pět, že se někdy můžeme jenom projít… a všechno to je úplně v pořádku.
Někdy je dobré dívat se na to, co nám stále ještě naše tělo umožňuje, spíše než na to, co už nezvládáme. Naše tělo si zaslouží péči a podporu takovou, jakou byste poskytla své dobré kamarádce. Kdyby za vámi přišla a byla unavená a vyčerpaná, jistě byste jí nabídla teplý čaj a místo s dekou na pohovce.
Držím vám palce,
Kristýna
Připojte se zdarma
hlavní myšlenky z nových článků mailem
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
