Dobrý den,
mám stále strach a trvá to už rok a půl.
Mám předčasně narozenou dceru, která má hydrocefalus. Psychmotorický vývoj pokračuje dle normy a dcera dokonce v některých ukazatelích překračuje svou normu i pro donošené děti. Nedokážu z toho však mít radost. Pořád ji pozoruju a hledám, co je špatně a bojím se, že bude mentálně postižená.
Nedokážu se toho pocitu zbavit i když všechna fakta zatím mluví opačně. Jak to v sobě překonat a uzavřít?
Díky za Vaši odpověď
Renata
Názor odborníka
Dobrý den, Renato, moc vás zdravím a děkuji za váš dotaz a důvěru.
Pokusím se odpovědět, i když bych potřebovala znát více podrobností. To co z vašeho dotazu vnímám je především váš strach, který vám zabraňuje radovat se z toho, že vaše dcera roste, rozvíjí se. Píšete, že ji pořád pozorujete a hledáte signály, které by mohly ukazovat na nějaké komplikace, přestože psychomotorický vývoj odpovídá věku.
Diagnóza hydrocefalu má velmi pestrý klinický obraz a já nedokážu odhadnout, jak se projevuje u vaší dcerky. Nemám informaci o tom, jestli s holčičkou např. cvičíte Vojtovu metodu, nebo jestli má za sebou operativní zákrok, zavedení V‑P shuntu atd. Podle toho co píšete, se vyvíjí přiměřeně svému věku. Mějte na paměti, že hydrocefalus se nerovná vždy poškození mozku.
Postižené dítě
Narození dítěte s handicapem je pro maminku i pro celou rodinu často šok, se kterým se každý vyrovnává po svém. Když je maminka těhotná, nepřipouští si, že by její dítě mohlo být nějak postižené. Přirozeně všichni počítají s narozením zdravého dítěte. Na tuto skutečnost se ani nejde dopředu připravit.
Ve chvíli, kdy tato situace nastane, si začne maminka uvědomovat, co to vlastně pro ni, pro děťátko, i pro celou rodinu znamená. Ale až soužití s dítětem, které je nějakým způsobem jiné než ostatní, začne být velkou výzvou a testem osobní odvahy, lásky. Nejtěžší je zvládání každodenních situací, kdy se velmi často může střídat beznaděj s radostí a nadějí.
Zároveň je potřeba, aby se maminka naučila zacházet se svými strachy, smutkem, sebelítostí, s reakcemi širší rodiny i okolí. Jedním z prvních kroků, jak toto začít zvládat, je nebát se mluvit o svých obavách z budoucnosti, o starostech, které aktuálně prožívá. Důležité je neobviňovat sebe ani okolí za situaci, která nastala. Netrápit se otázkami, proč zrovna moje dítě, proč zrovna já.
Neváhejte kontaktovat psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete otevřeně hovořit o svém strachu, obavách a nadějích. Může vám pomoci zaměřit se na to, co se daří, co se vám povedlo, na co se těšíte. Je velmi důležité, abyste svoje pocity v sobě neuzavřela. Abyste o nich dokázala mluvit. Můžete samozřejmě využít podporu partnera, rodiny nebo někoho blízkého. Přimlouvala bych se ale, abyste vyhledala psychoterapeuta, který vás může tímto obtížným obdobím provázet.
Pečujte o sebe
Co se týká postižení vaší holčičky, není jednoduché předvídat budoucí vývoj, i když to, že holčička prospívá a dobře se vyvíjí, je velmi pozitivní. Předpokládám, že otázky ohledně zdravotního stavu konzultujete s ošetřujícím lékařem, neurologem, že se holčičce věnujete, případně cvičíte, rehabilitujete a děláte vše pro to, aby se vaše dcerka rozvíjela a byla spokojená. Je ale stejně důležité, abyste dělala i něco pro sebe: nějakou činnost, kterou máte ráda, při které si odpočinete a „dobijete energii“, při které budete mít čas sama pro sebe.
Ve své praxi jsem se nejednou setkala s tím, že rodiče postiženého dítěte potlačují svoje potřeby, zapomínají na sebe, na svůj odpočinek a jejich život je hlavně zaměřen na péči o handicapované dítě: stává se hlavním smyslem jejich života. Abyste však mohla dávat, je potřeba i přijímat.
Moc vám přeji, abyste dokázala přijmout i svůj strach i radost, tak jak přicházejí. Abyste dokázala zažívat uspokojení a radost z pokroků vaší dcery a mohla se za nějaký čas ohlédnout a říct si, že jste to zvládly.
Pomohl vám článek?
