Dobrý deň,
obraciam sa na vás s otázkou, ktorá možno trápit veľa žien, ak si prešly podobnou skúsenosťou. Pred necelým mesiacom som prežila mikropotrat, vo veľmi ranom štádiu tehotenstva. Našťastie to prebehlo prirodzene a nemusela som si prežit žiadnu traumu s nemocnicou, kyretážou a podobne.
Od tej doby však cítim, akoby moja psychika, dôvera v moje schopnosti a najmä schopnost priniesť na svet zdravé dieťa, boli úplne podkopané. Aj keď sa veľmi snažím byť v pohode a fungovat tak ako dovtedy, v podvedomí ma trápia otázky, čo ak sa mi to stane opäť, čo ak je tam nejaký hlbší problém so mnou ako ženou, čo ak sa mi nikdy nepodarí donosiť a porodiť dieťa.
Mám takmer 29 rokov a s manželom po dieťati veľmi túzime. Manzel uz ma 5ročnú dcéru z predchádzajucého partnerstva (skončilo sa neverou zo strany jeho partnerky). S jeho dcerkou máme chválabohu skvelý vztah a bývalá nám do manželstva takisto nijak nezasahuje. Kdesi hlboko vnútri cítim, že ma to tak trápí aj z toho dôvodu – akoby som sa jeho bývalej chcela vyrovnať a dokázať manželovi, že aj ja mu porodím dieťa, vďaka ktorému budeme kompletná rodina, po ktorej obaja túžíme.
Mám pocit, že sama na seba vytváram tlak a aj to narúša moju pohodu. Skúsenosť s mikropotratom tento tlak na mňa samú len zväčšil a aj keď sa veľmi snažím neprepadať negatívnym pocitom, cítim, že moja už aj tak malá sebadôvera je momentálne na bode mrazu. Od manžela cítim velkú podporu a dôveru, čo mi však chýba, je dôvera v seba samú. Ako mám začať opäť veriť sebe najmä ako žene?
Michaela
Názor odborníka
Milá Michaelo,
z hlediska logiky se může zdát zvláštní, když se po raném potratu bojíte, abyste kdy byla schopna donosit dítě. Vždyť v průběhu týdnů svůj vývoj ukončuje většina embryí. Příroda v tuto dobu funguje stylem „vše, nebo nic“. Jinými slovy: zárodek, který se z jakéhokoli důvodu nezdá dost silný/zdravý, je raději potracen, aby brzy dostal šanci zárodek jiný, vitálnější.
Ráda bych vás tedy uklidnila, že vše zřejmě funguje, jak má: vaše tělo produkuje oplozeníschopná vajíčka, vejcovody jsou průchodné, zárodek se uchytí a – není‑li dost vitální – je potracen. S mužem se máte rádi a myslím, že miminko na sebe nenechá dlouho čekat.
Většina potrativších žen ovšem hovoří, podobně jako vy, o prázdnotě, smutku, zranění, obavách o svou plodnost a snížení ženského sebevědomí. Těhotenství, byť krátké, způsobilo v těle i mysli velké změny: probudilo v ženě matku. Matku, která touží ochraňovat, nosit, pečovat. A najednou, na neznámou dobu, není o koho.
To, co cítíte, je tedy přirozené a normální. Bylo by dokonce zvláštní, kdybyste po prožitém potratu neměla žádné obavy, že se může opakovat. Otázkou je obšem míra těchto obav a sníženého sebevědomí, která je u vás patrně až příliš vysoká.
Co s tím? Mírně může pomoci rozum (viz výše). Další možností je hlubší práce na sobě samé. Na posilování své (ženské) sebedůvěry, sebevědomí a možná i pociťované sebehodnoty, která byla nízká/křehká již před potratem, a proto jí tato událost tak otřásla. (Právě nízké sebevědomí může působit na vaši potřebu vyrovnat manželově bývalé ženě.)
Myslím si proto, že by pro vás mohlo být užitečné pracovat, ať už v rámci psychoterapie, či jiným způsobem, na sobě. Slovo pracovat ovšem užívám ve významu psychoterapeutickém, nikoli běžném. Píšete, že na sebe příliš tlačíte. Patrně tedy nebudete potřebovat pracovat na síle vůle či sebedisciplíně, ale spíše na tom, abyste se také dokázala ocenit, pohladit, zrelaxovat, mít se ráda…
Potrat je obecně vzato trauma. Někdy však může být i odrazovým můstkem k posílení sebe samé a ke šťastnějšímu životu.
Srdečně vám to přeji,
Pavla Koucká
