Byla jsem v jednom zaměstnání 12 let, byla jsem takový kmenový pracovník. Pak to na čas skončilo, nebyla práce. Když se podnik znovu rozjel, dělalo mi docela potíže dostat se tam znovu, byla to docela smůla a musela jsem si to vybojovat. Jenomže jsem si to vybojovala na pět měsíců. Teď mám výpověď a dva vysokoškoláky k tomu.
Příbuzní se se mnou nebaví a já se nebavím s nimi, tak se za sebe stydím. Baví se se mnou manžel, jen velmi omezeně, protože ho z toho prý bolí hlava, a nutí mě každý den, opravdu, každý den běhat po podnicích a ptát se na práci. Velmi se stydím a připadám si jako žebrák. Nenechal mě ani vydechnout, dostat se z nejhorší psychické krize. Nadějně to vypadá pouze v podniku, kde pracuje on. Má se tam něco rozjet, ale to bude kdoví kdy, snad příští rok. Co si do té doby počnu, nevím.
Bojím se dalších katastrof, třeba že mě pošle k čertu, že z toho třeba těžce onemocním. O té nouzi ani nemluvím, doteď jsem neměla peníze na žádnou radost, všechno bylo jen k svátkům a narozeninám, a to nebyly děti na VŠ a měla jsem práci. Teď asi nebude ani to, neumím si představit klesnout ještě hlouběji. Už teď chodím ve slepovaných botách.
Je pro mě hrůza někoho potkat, vlézt do autobusu, lidé jsou hrozní a vyptávají se. Někdy mi připadá, že mi nevadí ani tak ta samotná situace, jako to, že v té bryndě není švagrová a taky kolegyně, co tam zůstaly. Děkuji za slova povzbuzení.
Anna
Názor odborníka
Dobrý den,
opravdu potřebujete povzbuzení. Především bych ráda řekla, že se nemáte za co stydět a že jste si svou situaci nezavinila. Bohužel se v dnešní době budou podobné situace stávat, podniky budou propouštět a to i nespravedlivě. Co mě však překvapuje, je přístup vašeho okolí a vlastně i váš.
Je to těžká a nepříjemná situace, asi i nespravedlivá, ale vlastně ne nenormální. Pracovník je propuštěn a je to těžké pro něj a posléze to ovlivní i okolí. Jde tedy o velký tlak na vás: finance, ale i pocit selhání, ublížení, studu.
Radila bych vám se ve svých pocitech zorientovat. Být smutná a naštvaná je zřejmě nevyhnutelné. A je přesto dobré se s těmito pocity vypořádat. Nechápu však, proč a za co by se měla žena jako vy stydět? Zvládla jste výchovu dětí a práci u jednoho zaměstnavatele 12 let. Nemáte se za co stydět a strach vám bohužel situaci pouze zhoršuje. Strach má totiž velké oči a bude vás omezovat a ubližovat vám i vašim vztahům.
Doporučovala bych vyhledat lékaře, klidně praktika nebo psychiatra a domluvit se s ním, jak dál pokračovat. Existuje pojišťovnou hrazená psychoterapeutická péče a také často předepisujeme slabá antidepresiva, která velmi zlepšují strach a úzkosti.
Bát se potkávat lidi, známé a cítit se vyloučená, by opravdu nikam nevedlo. Proč vám manžel nedal dobu na zotavenou nevím, nepovažuji to za správné. Každý potřebuje v těžkostech vydechnout, mít oporu. Proto ji hledejte u odborníků nebo přátel a nevěšte hlavu. Důležité je se neztratit ve slepém kruhu strachů a úzkostí, nedostatku sebevědomí a dalších neúspěchů.
Přála bych vám možnost dopřát si nejen nové boty, ale i jiné věci.
Tak držím palce a nebojte si říct o pomoc a péči. S pozdravem
Kateřina Victorinová
