Dobrý den,
s přítelem se známe 5 let a poslední 3 roky je jeho 9letá dcera jako vyměněná.
Dřív jsme spolu skvěle vycházely, ale teď, když jsme venku, tak nechce, abych vedle přítele ani šla. Když jednou přítel jel z práce, volal, že půjdeme na limonádu… Řekla jsem to jeho dceři a ta se mě zeptala divným tónem hlasu: „A to jako jdeš s náma?“ Když jsme samy, beru ji ven a stěžuje si, jak s ní máma ven nechodí a je pořád doma, ale jakmile přijdeme domů, začne na mě být hnusná.
Jednou mi řekla, že k ním nepatřím a že chce, aby se táta na mě vys*al (takto to řekla ona) a byl zase s mámou… Chápu, že každé dítě chce mít rodiče pohromadě, ale přišel jí táta, skočila mu do náruče a začala brečet, že chce, aby byl zase s mámou. Na odpověď „ne“ začala brečet ještě víc.
Je toho mnohem víc, snažila jsem se s přítelem na toto téma promluvit, ale jemu to chování přijde úplně normální a vždy se jí zastává (i když brečí z důvodu, aby se svět začal točit kolem ní, i z důvodu, že chce, jen aby ji někdo litoval). Vždy, když má u nás být, vím, co se bude dít – z její strany nastane teror, a když se jí podaří nás rozhádat a s přítelem spolu nemluvíme, začne na mě dělat „dlouhý nos“ a řekne: „To je dobře, že se s tebou nebaví.“
Už nevím, co mám dělat, vždy jsem ji měla ráda jako vlastní, ale kvůli jejímu chování k ní mám pomalu averzi a nevím, co dál…
klara
Názor odborníka
Milá Kláro,
zdá se mi, že jste v obtížné situaci: dítě, které máte ráda (měla jste ráda a chcete mít ráda), vám dává nepokrytě najevo, že by bylo raději, abyste (s ním a jeho otcem) nebyla. Ještě tak, když pro ně uděláte něco, co jiní nedělají, tak si na chvíli koupíte jeho přízeň, ale jakmile vás nepotřebuje, zase vás začne zraňovat.
Je normální a běžné, že děti – i řadu let po rozchodu rodičů – touží po tom, aby se máma s tátou dali zase dohromady. Je normální i to, že cítí zlobu na nové partnery svých rodičů. Obzvláště, pokud si dcera myslí, že důvodem rozchodu rodičů jste byla vy.
My dospělí bychom měli emoce dětí příjímat a chápat. Emoce nejsou vymyšlené, prostě jsou. Na druhou stranu to neznamená, že by se dcera neměla snažit ovládat své chování. Devítileté dítě již není tak malé, aby to nedokázalo. Na své emoce má právo. Nemá však právo na to, aby s vámi mluvila sprostě, dělala na vás dlouhý nos a poštvávala vás s přítelem proti sobě.
Ideální by samozřejmě bylo, kdyby s ní promluvil váš přítel. Aby jí jasně sdělil, že nemůže zasahovat do toho, že vedle něj kráčíte po chodníku atd. Případně je možné řešit situaci i ve třech: partner, dítě i vy dohromady.
Můžete i zapřemýšlet, kolik času tráví dcera jen s vámi, kolik ho trávíte dohromady všichni, a zda má nějaký čas tátu jen pro sebe.
Zdá se však, že snahu situaci řešit máte pouze vy. Asi bych na vašem místě vyjádřila dceři pochopení k jejím pocitům a otevřeně bych jí řekla o svých citech: že jsem ji měla ráda jako svoji vlastní, a že bych s ní chtěla mít hezký vztah i nadále. Zároveň bych jí ale řekla, co se mnou její chování dělá, jak mě zraňuje a bolí. To samo by mohlo stačit. Pokud ne, vyžadovala bych prostě slušné chování.
Pokud by se chování dcery ani pak nezměnilo, a váš přítel s tím nadále nic nedělal, máte právo i omezit čas a energii, kterou dítěti věnujete. Spousta toho, co pro dceru děláte, je čistě vaše dobrá vůle – a ta být může, ale nemusí. Nejde o trest, jde o přirozený důsledek jejího dlouhodobého chování.
Držím palce vám všem,
Pavla Koucká
