Jsem v seniorském věku, stejně tak moji sourozenci. Vždy jsem velmi špatně snášela přístup mojí sestry ke mně. Pokud bylo „po jejím“, tak bylo vše v pořádku, v opačném případě mě ponižovala – až později mi docházelo, že se mnou manipuluje. S manželem jsme pak bydleli v jiném městě a přiznám se, že mi vyhovovalo, že s ní kontakt nemám. Tak nějak jako bych se jí bála. Sem tam jsme se viděly, ale nic aktivního.
Po smrti matky jsme se stýkaly více, sestěhovali se s mým bratrem – oba dva rozvedení, oba nízké důchody, tak chtěla svoji situaci řešit takto. Začátky naší komunikace se mi zdály v pohodě… Já jsem jí aktivně nabízela pomoc – stěhovala se od bratra do pronájmu do garsonky, bydlí se svou dcerou, která má invalidní důchod pro duševní onemocnění. Neměla peníze na pračku, tak jsem ji koupila a nechtěla jsem vrátit, chtěla jsem jim pomoci. V minulosti jsem jí také párkrát půjčila peníze, aniž bych je chtěla vrátit, a zdůraznila jsem, že to je mimořádně.
Pak mi zemřel manžel a já jsem měla nějak potřebu s ní více komunikovat. V minulém týdnu mi volala a chtěla půjčku. Bylo mi to hodně nepříjemné, ptala jsem se na co. Tvrdila, že dluží synovi na nájem a že nemají s dcerou na jídlo. Po rozhovoru se synovcem jsem zjistila, že to je lež.
Od té doby jsem ji nekontaktovala, ani ona mě, i když jsme si předtím volávaly téměř denně. Cítila jsem se zneužitá. Tak nějak tuším, že je tento náš vztah, dá‑li se to tak nazvat, opět u konce. Nemám chuť jí volat, musela bych jí říct o té lži a o tom, jak to je pro mě nepříjemné, a prostě se mi do toho nechce. Ale zároveň na tu situaci stále myslím a přemýšlím o tom.
Čtu články na stránkách, četla jsem o spasitelích a chudáčcích a je mi jasné, že mám na tom všem také svůj velký díl viny. To uvědomění mi však nepomáhá. Vím, že návody nejsou, ale budu vděčná za nasměrování, jak na to.
Věra, 66 let
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Na to, co píšete, se dá dívat z několika úhlů. Jeden je ten, že lidé se zpravidla příliš nemění (pokud sami nechtějí nebo pokud je ke změně nedonutí nějaké životní události). Takže jestli se k vám sestra vlastně nikdy nechovala úplně hezky, když nebylo po jejím, lze jen těžko předpokládat, že se to se stárnutím změní.
Druhý pohled je ten, že většina lidí touží po hezkých vztazích a tuší, že ke vztahu patří dávání i braní. Materiální i citové. Když se ve vztahu sejdeme s člověkem, kde jsou obě strany vyrovnané, je to v pořádku. Někdy se také potkáme s někým, kdo jen bere, ale na to většinou rychle přijdeme a takový vztah opustíme. Nejvíc těžkostí nám ale přináší vztahy, kde se dávání a braní promění na kupování a prodávání.
Uzavřít si to pro sebe
Ta hranice je hrozně tenká, ale zjednodušeně takový vztah probíhá podle principu „musím dát, abych dostal“. Takhle to zní jednoduše, ale poznat to je těžké. Navíc často pochybujeme o tom, zda bychom dostali někde jinde – a tak vědomě (či nevědomě) dojdeme k závěru, že je lepší platit a koupit a mít aspoň něco, než že jinde nedostaneme, a nebudeme tedy mít nic.
A třetí rovinou je vaše nepohoda. To, jak to je teď, vám nevyhovuje. Hudební teorie zná citlivé tóny. To jsou takové, které vzbuzují napětí a po nichž očekáváme, že zazní ještě nějaký další. A s neuzavřenými věcmi budícími psychické napětí je to stejné.
Něco se musí stát, abyste měla pokoj. Cokoliv. Uvnitř nebo vně. Můžete si smazat sestřino číslo z telefonu a zablokovat ho. Můžete jí zavolat a říci jí, co víte. Můžete si pořídit panenku voodoo. Můžete jí napsat dopis, v němž se ze všeho vypíšete – a dost možná se vám uleví natolik, že jí ho ani nepošlete. Můžete cokoli.
Kdybych vám měl radit, radil bych ten dopis. A co bych vám neradil? Přemýšlet o tom, že za to nějak můžete vy.
Držím vám palce,
Pavel Král
