Už čtyři roky žiji s přítelkyní a s jejím šestiletým synem. Nevím, kdy mu máme oznámit, že nejsem jeho biologický otec.
Může se to dozvědět od někoho jiného a to by pro něho mohlo být horší. Stále ale váháme, protože nevíme, jak mu to říci co nejšetrněji – aby to správně pochopil.
Já sám z toho moc moudrý nejsem. Současný stav je nejlepší, jaký si dovedu představit, to však nevydrží napořád.
Díky.
adam
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za důvěru, se kterou se na poradnu obracíte. Vaše otázka je jasná – kdy a jak oznámit dítěti, že nejste jeho biologickým otcem.
Vyrozuměla jsem, že se neptáte na to, jestli to dítěti vůbec říkat. Diskuse o tom, zda by se nevlastním dětem měla říkat pravda, se vedly mezi odborníky už před několika desítkami let. To, co zmiňujete – že by se to mohl dozvědět od někoho jiného – byl jeden ze silných argumentů pro upřímnost a nezatajování.
Dalším důvodem je skutečnost, že děti často tuší mnohem více, než si dospělí myslí a pokud nemají pro svá tušení vysvětlení, mohou si je vysvětlovat po svém. Když dítě vidí, slyší, cítí, že něco doma „visí ve vzduchu“, že je nějaké téma tabu, o něčem se nemluví, může si časem začít myslet, že je něco v nepořádku s ním.
V ideálním případě se na to zeptá. A když se dítě ptá, myslíme si, že je dobré, aby dostalo pravdivou odpověď. Samozřejmě přiměřenou věku.
To je asi to, na co se ptáte. Na vašem místě bych zvážila, zda není syn nyní vystaven nějakým změnám či zátěžím (např. vstup do školy, stěhování, odloučení od rodiny…) a pokud není, s rozhovorem bych neotálela.
Když to vezmete od začátku, v tomto věku je na místě, aby se dozvěděl, že dítě se narodí ze spojení ženy a muže. Ti jej potom vychovávají a jsou to jeho máma a táta. V jeho případě to bylo tak, že se narodil mámě a jinému muži, ale máma se s tím jiným mužem rozešla, už spolu nechtěli žít.
Důležité je, aby dítě slyšelo, že se rozešli ti dva dospělí, protože oni si nerozuměli: že to nebylo kvůli němu. A ideální je, když si může myslet, že jej oba měli a mají dál rádi. Tam mám otazník, neboť o biologickém otci a okolnostech rozchodu či možném kontaktu s dítětem nic nepíšete. Pokračování pro dítě – potom jste přišel vy a rozhodl jste se s jeho mámou žít a vychovávat ho s ní, protože je máte oba dva rád. Pozměnění a doplnění je na vás.
Z vašeho psaní tuším obavu, že by se něco mohlo změnit k horšímu. Je to zcela přirozené: člověk by rád nechal věci tak, jak jsou, když to funguje. Obdivuji proto vaši odvahu a odpovědnost, se kterou k výchově dítěte přistupujete.
Každý rodič – biologický či ne – si s některými věcmi neví rady a já věřím, že vy děláte maximum pro to, abyste mohli žít spokojeně i dál.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím pěsti!
Mgr. Jana Brzkovská
Pomohl vám článek?
