Dobrý den,
moje nízké sebevědomí neplyne jenom ze vzhledu, nebo jenom z mojí osobnosti, ale z obou složek, jak vnitřních, tak vnějších.
Nejsem přitažlivý, pro sport jsem nešikovný. Nevím, jak se povznést nad ten fakt, že nejsem dostatečný. Jsem menšího vzrůstu a hubenější, dále mám těžké astma, ADHD, dyslexii a dysortografii. Ve sportu jsem vážně motovidlo, šašek. Moje povaha je dětinská, nejspíš je to mým hloupým hlasem, způsobem mluvení a ošklivým šaškovským smyslem pro humor. Pokoušel jsem se ho změnit, ale mně samotnému to nevyšlo.
Nejsem chytrý, nikdy jsem nebyl, nikdy mi nic nešlo a měl jsem problémy už v prvních třídách. Nejde mi čeština, angličtina, ani moc matika. Mám hrozně špatnou paměť. Když najdu jednu věc, která mi jde, stále budu ve všech ostatních podprůměrný. Jsem podprůměrný jak inteligencí a osobností, tak vzhledem. Nemám ani žádné přátele.
Chci se změnit, ale stále si myslím, že moje pevně dané, neohebné vlastnosti nevyváží to, co můžu změnit. Cítím se hrozně, ani nevím, proč jít do školy, když to je pro někoho lepšího. Nevím, z čeho mám sebevědomí načerpat, nevím jak změnit svoje nedostatky – i když budu sebevědomý, stále ty neohebné chyby budu mít…
Jaroslav
Názor odborníka
Milý pane Jaroslave,
měl jsem velké cukání zeptat se vás, zda se chcete pochlubit, jak si umíte elegantně nadělat na hlavu, nebo zda chcete poradit, co s tím, když současně jste tak neochvějně přesvědčen, že ty „neohebné chyby“ budete mít furt.
A pak jsem si vzpomněl, jak mě v letech, v kterých se vy nacházíte, trápilo, že mě nechce ani Věra, potom ani Milada, že jsem byl za totálního blbce, když jsem vyznával lásku Květě a ona řekla, že to byl nejlepší fór, který ode mne kdy slyšela, že jsem byl (jaképak byl, že jsem dodnes) totální nemehlo, v tanečních jsem si musel počítat nohy a mojí největší starostí bylo, abych neupadnul, nebo nerozšlápl partnerku, že celá třída se bavila tím, jak mi na stupínku vibrovaly nohavice od kalhot a na další trapasy, o nichž jsem si myslel, že jsou k nepřežití. Jak sladkobolně mi zněly Cyranovy stesky, ztvárnil ho tenkrát Karel Höger: Lhát, že tě neděsí tvá náruč věčně prázdná / a smutek srdce skrýt za rolničkami blázna…
Tak jsem začal číst. Moc se mi líbili dekadenti a to, jak se patlali ve „zmaru“. (Tuhle jsem si ze sentimentality koupil sbírku Karla Hlaváčka a žasnul jsem nad křečemi, s nimiž dával verše do kupy). Přečetl jsem hory poezie, nebudu vyprávět, kolik prózy, až jsem se dostal k humoristické literatuře a zjistil, že odtud se lze odpíchnout, když si naučím dělat srandu nejen z toho všeho, co mě trápí, ale taky ze sebe.
Humor totiž není jenom sranda, humor je, jak píše Karel Čapek, vidění světa jakoby obráceným dalekohledem, takže velké věci se zdají malé a velké trápení také a proto vládcové nemají humor v lásce, neboť ukazuje jejich moc v pravém světle. A jestli člověku vládne beznaděj, je dobré se na ni takto podívat a ona náhle už není tak velká.
Pak jsem se mohl začít rozhlížet kolem sebe a vidět, že v tom nelítám sám, že moji spolužáci jsou v tom taky až po krk (někteří až po uši) a trápí se podobným způsobem, jenže každý z nás si myslel, že ti ostatní jsou na tom dobře a jen on ne.
Co se týče vědomostí, v desáté třídě, tedy rok před maturitou, jsem měl „napínáka“ (=napomínání k lepší píli, neboli čtyři mínus) z ruštiny a můj stálý kamarád, tehdy soused v lavici na tom byl podobně s angličtinou; teď mluví plynně čtyřmi jazyky. Spolužáku Petrovi radil češtinář, aby se zavřel na záchod a tam trénoval hlasité čtení, jinak že to s ním špatně dopadne. Nevím, jestli ho poslechl, ale v každém případě po roce 1968, když emigroval do USA, pracoval skoro dvacet let ve slušné funkci pro NASA. Asi jim nemusel nic předčítat nahlas. Kdyby vám nestačili moji spolužáci a já, koukněte se, jak hezké vysvědčení měl Albert Einstein. Ona s námi, mám na mysli tu silnější polovinu lidstva, puberta (dneska se říká adolescence) vyvádí pěkné kousky a taky trvá trochu déle než u holek; u někoho plynule přechází do senility.
Nicméně u většiny z nás se dostaví chvíle prozření, v níž zjistíme, že naše JÁ není středem vesmíru a začnem se víc starat o druhé, aby jim bylo dobře s námi a náhle se začnem cítit dobře s nimi, bez ohledu na to, že máme velký nos, že neumíme zpívat jako Carusso a že netušíme, jak se vypočte diskriminant v kvadratické rovnici. Vydržte, ten okamžik přijde.
Do té doby si můžete psát. Já jsem po Máchově vzoru čmáral do deníku netuše, že podstatná část jeho deníků, ta pikantní, mi byla tehdy skryta, a že jsou to věci, které na mě čekají. Moje zápisy se dost podobaly vašemu žalozpěvu. Ze stresu se lze vypsat, a to nejen z krize dospívání a pochyb o sobě, lze se vypsat (lepší je vypovídat, protože tak zjistíte dřív, že druzí mají taky své trápení) z daleko větších malérů a používá se to na mnoha pracovištích jako léčebná metoda v situacích, které zásadním způsobem změnily pacientův život špatným směrem. Vás čeká to lepší.
Vy také trochu svoje nedostatky nadsazujete. Když (cvičeným a dost kritickým redakčním okem) pohlédnu na váš text, musím ocenit vaše stylistické schopnosti. Tak pište. A jako inspiraci si vezměte Jiřího Ortena. Ani Ovidiovy Elegie nejsou k zahození, z prózy to doplňte Hrabalem. Od toho už je jen krůček k Jamesi Thurberovi. Pište, máte talent a přestaňte se vymlouvat.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím vám palce a jsem s vámi – ona psychická rovnováha se nedrží snadno ani v pětasedmdesáti, sebelítost sice odejde, pochyby však stále zůstávají, akorát víte, že ji udržíte, protože na to máte. Vy na to máte taky, jen to ještě nevíte.
Radkin Honzák
Pomohl vám článek?
