Dobrý den,
je mi devatenáct let a můj dotaz asi mnoho lidí nepochopí. Jsem příliš citlivý ke všemu, co se kolem mě děje. Ať už se jedná o slovní nadávky, ale i pochvaly. Dokáže mě rozhodit naprosto cizí člověk, který v mém životě nehraje žádnou roli.
Prostě cokoliv. Všechno si to moc beru. Před sedmi měsíci se mi rozpadl roční vztah s dívkou. Dle mého názoru nejspíš kvůli mé povaze. Tenkrát jsem měl pocit, že mě alespoň někdo dokáže podržet a pomoci, ale nestalo se.
A stále mám pocit, jakoby to bylo před týdnem. Když se se svými problémy někomu svěřím, je to lepší, ale většina lidí se ze špatné události dostane třeba během měsíce a tak mě okolí po čase začne vnímat jako někoho, kdo je jinej a spíš se mi vyhýbá.
Nejhorší však je, že tohle všechno vím a nedokážu s tím nic udělat. Je vůbec nějaká možnost, jak alespoň trochu žít normální život?
Vláďa
Názor odborníka
Milý Vláďo.
Hned úvodem bych vás ráda ujistila, že nezáleží na tom, zda ostatní váš dotaz pochopí, ale že podstatné je jen to, že vám váš problém přijde natolik důležitý, že ho chcete řešit. A to je první základ úspěchu. Nebýt lhostejný k ničemu, s čím je člověk nespokojený, připustit si, že nás něco trápí a chtít s tím něco dělat.
Každý člověk je jedinečný a všichni jsme úplně jiní. A přesně tak je to i s vnímáním špatných událostí, co nás na pouti životem potkají. To, že jste hodně citlivý, není vůbec špatně. Právě naopak. Třeba i to je důvod, proč se do vás bývalá přítelkyně zamilovala a proč vám vztah vydržel, podle mého názoru vzhledem k vašemu věku, poměrně dlouhou dobu. Bude to znít možná tvrdě, ale váš vztah by z dlouhodobého hlediska měl jen těžko smysl.
Povaha člověka se od základu nezmění. Proto je třeba nalézt si dívku, která vás bude mít ráda takového, jaký jste, a nebude mít potřebu vás měnit. Na základě vašeho dotazu předpokládám, že se rozchodem stále trápíte. Není nutné srovnávat se s ostatními nebo s nějakými normami, za jak dlouho by se měl člověk dostat z rozchodu. Toto je záležitost velice individuální. Snadno se oklepeme ze vztahu, který je nefunkční, nemá perspektivu a navíc jsme iniciátory k rozchodu.
Vztah, ve který jsme věřili, byl podle nás bezchybný, partnera jsme měli zidealizovaného a rozchod přišel znenadání, to je rozchod, se kterým se srovnáváme velice těžko. Takže Vláďo, je třeba truchlit přesně takovou dobu, jak dlouho potřebujete. Na druhou stranu si ze smutku nesmíte udělat svoji jedinou náplň života. Ne nadarmo se říká, že nejlepším lékem je čas, ale kromě toho času potřebujete i jiné zážitky, prožívat svůj život naplno a třeba i dát šanci nové lásce. Pak přijde doba, kdy budete moci tento vztah uzavřít a jít dál.
Sám píšete, že vám pomáhá svěřit se někomu cizímu. Proč byste se tedy neměl svěřovat i nadále. Věřím, že vzhledem k tomu, jak jste citlivý, můžete na oplátku přátelům poskytnout pochopení a velkou dávku podpory. Lidé, kterým na sebe vzájemně záleží, ochotně se vyslechnou a povzbudí, jsou velkým zdrojem energie ve chvílích, kdy si myslíme, že je všechno špatně. Od rozchodu uplynulo už sedm měsíců, vám připadá, že je to stále čerstvé. Zkuste si tu dobu sám v sobě zrekapitulovat a zamyslet se nad tím, jak se váš život měnil.
Opravdu jste se nikam neposunul? Vážně myslíte jen na onu dívku tak často jako těsně po rozchodu? Ozýváte se jí stále tak často? Je pořád tím hlavním tématem v konverzaci s přáteli? Když si na tyto otázky odpovíte pravdivě, věřím, že nějaký posun uvidíte. Možná není tak obrovský, jak byste si přál, nebo byste předpokládal, ale opravdu jste ušel už kus cesty. Jaké máte na této cestě tempo, záleží jen na vás. Přejete‑li si ho zrychlit, pak si to dejte jako svůj další cíl. Zamyslete se nad tím, co by vám v této chvíli nejvíce pomohlo. A dělejte to. Nepíšete, jaké máte koníčky, ale zkuste jimi trávit co nejvíce času, dělejte, co vás baví, travte čas s lidmi, které máte rádi a hlavně mějte rád sám sebe.
Když se ptáte, jak žít normální život. Specifikujte sám sobě, co ten normální život pro vás je. Je to život, ve kterém se budete cítit šťastný, nebo je to život, který vede někdo jiný? Uvědomte si, jak jsme všichni rozdílní, jedineční. Normální život někoho jiného by nás osobně nudil, nenaplňoval. Nebyli bychom v něm šťastní, i když jim jejich štěstí závidíme. Ale co jim opravdu závidíme? Chtěli bychom přesně to, co mají oni? Ne, závidíme jejich postoj, to, že mají rádi sami sebe a oceňují se.
Povaha člověka se těžko změní. Je však možné některé její projevy, která nám vadí, nebo máme pocit, že nás v životě omezují, zmírnit. Na základě vašeho dotazu jsem předpokládala, že akutně vás trápí rozchod s přítelkyní. Objevují se však i narážky na to, že byste chtěl změnit sám sebe a svoji povahu. Napadá mě, zda jste sám sobě „vadil“ i dříve nebo až poté, co jste právě svoji povahu označil za příčinu rozpadu vztahu. Protože pokud jste se sebou spokojený, opravdu si zasloužíte ženu, co vás ocení a co vás bude mít ráda právě proto, jaký jste.
Každý člověk má v sobě zafixované určité vzorce chování, které sbíral během svého života. Buď to byly způsoby řešení problémů, které se osvědčily, byly oceňovány a tím zpevňovány. Pak však může přijít chvíle, kdy přestanou fungovat, nebo je problém natolik rozdílný, že na ně nestačí. Pak přichází doba, kdy se musíme naučit nové reakci nebo tu původní pozměnit.
Přejete si nenechat se rozhodit názory druhých, pak trénujte. Zkuste mluvit více sám se sebou, oceňovat sám sebe, chválit se a klidně i uvnitř nesouhlasit nebo se vzbouřit proti názoru někoho jiného. Uvidíte, že časem seberete odvahu a vyslovíte se i nahlas. Trénujte i větší lehkomyslnost v rozhodnutích, které byly špatné. Hoďte je za hlavu, netrapte se jimi, protože je už stejně nezměníte. Poučte se z nich, ale pak je nechte být.
Vláďo, pokud máte pocit, že na to sám nestačíte, berte svůj dotaz jako první krok, který nemusí být poslední. Navštivte terapeuta, který vám s nácvikem přijímání sebe sama pomůže.
Přeji vám hodně odvahy.
Lucie Bukáčková
