O svůj příběh se chci s vámi podělit už jen kvůli vašemu názoru, o který velmi stojím.
Moji nejbližší ve mně vidí zlého člověka.
Cítím se jako černá ovce. Pravda bolí, možná proto to tolik bolí mě. Nejsem si jistá jestli vím, proč si to myslí. Možná proto, že mluvím narovinu. To, že řeknu co si myslím, i když to bolí. Že řeknu mámě do očí, že necítím její lásku, která mi tak chybí. Že mi chybí máma. Taky možná proto, že dělám špatné chyby. Máma říká, že jsem byla vždy divná. Bolí mě jen to, jak toto dokáže máma říct.
Od devíti let jsem byla sexuálně zneužívaná. Máma mě poslala k babičce. Chápu to, necítím křivdu. Později jsem se vrátila a začala slyšet hlasy v mé hlavě. Že jsem špatná. Nerozuměla jsem jejich jazyku, ale stejně jsem věděla, že mě ten hlas nenávidí.
Byla jsem to já? Moje podvědomí? Nevím. Necítím tolik lásky, kolik bych potřebovala, kolik by potřeboval člověk. Láska je přece tolik důlěžitá.
Moje máma mi ji nedávala, nezlobím se na ni, vím, že ji to také nikdo nenaučil. Nechci být jako ona. A vím, že mi to už teď dělá problémy – mít ráda. Necítím se stejná jako moji vrstevníci, necítím se normální. Ale kde je hranice normálnosti, no ne?
Nevím, co žiju za život a co jsem za člověka, a moc se bojím, že jsem opravdu zlá, nemocná. Nikdy jsem neměla dětství a nikdy mít nebudu. Jsem ta, co je divná a přemýšlí o odpuštění, pokání a pokoře.
Necítím nenávist, bojím se. Bojím se sama sebe.
Vím, že bych měla víc žít, než myslet. A přestože je mi jen 18 let, cítím se tolik stará.
Děkuji
Míša
Názor odborníka
Dobrý den, Míšo,
Při čtení vašeho dotazu jsem měla docela rozporuplné pocity. Podobný dojem rozporuplnosti však cítím i z vašeho dotazu. Zmítá s vámi strach, píšete, že necítíte nenávist, ale když bych četla mezi řádky, tak ji tam patrně najdu.
Možnosti internetu jsou na váš příběh, Míšo, příliš omezené. Můžu zde spekulovat, klást vám otázky, ale potřebuji na ně znát odpovědi. Potřebuji vidět, jak se tváříte, jak jsou pro vás citlivé a jestli vůbec. Proto bych vás hned úvodem chtěla povzbudit. Je moc dobře, že jste se ozvala, určitě to chtělo odvahu, kterou musím ocenit, protože jste svůj příběh alespoň touto cestou ventilovala. Napadá mě, zda je to poprvé, co se dělíte o své trápení a pokud ne, jaké byly reakce? Berme to však jako první krok a možná i vy sama cítíte potřebu dotáhnout vše do konce a dočkat se změny, kvůli které píšete. A v tom bohužel jsou hranice internetového poradenství. Může vás nasměrovat, ale problémy nevyřeší.
A teď už k jednotlivým oblastem vašeho příběhu, co na mě tak výrazně působily.
Jako pro mě nejsilnější se mi ve vašem dotazu jeví sexuální zneužívání v devíti letech. Že se jednalo o trestný čin, za který by osoba, která ho spáchala, měla být potrestána, vám jistě nemusím říkat. Ani to, že jste skoro jediný člověk, v jehož moci otázka trestu je. Samotnou mě velice překvapilo, jak málo prostoru této skutečnosti vůbec věnujete. Dokonce jste ji zakončila tak, že to chápete. Ale co chápete? Že jste byla sexuálně zneužívaná? Že vás máma poslala k babičce, což si vysvětlujete jako trest nebo jako pomoc? Sexuálnímu zneužívání bych v osobní terapii věnovala velký prostor, protože v souvislosti s tím si vysvětluji spoustu dalších věcí ve vašem příběhu. Přejete si, abyste mohla zažít dětství, ze kterého jste musela tak rychle dospět, přemýšlíte o odpuštění. Znovu se musím ptát, komu chcete odpouštět?
Míšo, možná se ptám na věci, které byste ze svého života nejraději vyškrtla. Věřím, že se vám nechce otevírat staré rány. Přála byste si, aby se nestaly, aby se na ně nikdy nikdo neptal, ale dokud vy je nebudete mít zpracované, budou ve vašem životě stále. Budou se promítat do dalších oblastí života. Nelze je odpustit, zapomenout. Píšete, že toužíte po lásce, chcete ji přijímat, ale zároveň ji chcete i dávat, což vás nikdo nenaučil. Jste mladá a nemusíte brát život, jako kdyby skončil. Je možné udělat za vším tlustou čáru a začít znovu. A nemusíte na to být sama.
Další, co mě napadalo v průběhu čtení vašeho příběhu, bylo to, že dívka ve vašem věku by měla řešit úplně jiné problémy. Vy sama na to upozorňujete v souvislosti s otázkou vaší normality. Kde však jsou hranice té „normality“? Chcete chodit na diskotéky, řešit kluky… Myslím, že k pubertě patří určitá zvýšená citlivost a přemítavost o sobě, smyslu života a svém místě na světě. Všechny takovéto myšlenky nás posunují dál a pomáhají začít další kapitoly. To je však možné až ve chvíli, kdy ta předchozí skončí a je třeba naučit se poznat, kdy je konec, zavřít ji a začít novou. A zase na to nemusíte být sama – terapie.
Za neúspěchy ve vašem životě viníte lásku. Máte pravdu, že je důležitá. Její potřeba je hodně individuální a to, jak ji dokážeme dávat najevo, hodně souvisí s tím, jak jsme ji dostávali v dětství – bylo to ve formě slov, činů… Byly to skutky jako důkazy lásky, nebo fyzické doteky? Časem si každý z nás osvojí vlastní způsoby, jak se vyjádřit. Možná i vaše matka má jen jiné způsoby vyjádření. A možná ne. Zase nemůžu neupozornit na další rozpor, na který narážím. Na mámu se nezlobíte, ale věnujete jí poměrně dost prostoru.
Poslední, avšak neméně důležitou oblastí, o které bych se ráda rozepsala, je váš strach. Strach, kterému sama přikládáte velkou váhu a možná je i tím hnacím motorem, proč jste se ozvala. Bojíte se toho, že jste zlá, že jste nemocná. Může mít váš strach souvislost i s hlasy, které jste slyšela, nebo stále občas slyšíte? Míšo, hlasy můžou znamenat i vážnou psychiatrickou diagnózu, kterou je třeba léčit. Netvrdím, že je to váš případ, ale pro váš klid bych vám doporučovala psychiatrické vyšetření. Ani strach totiž nelze brát na lehkou váhu. Když nic jiného, dostanete odpovědi na vaše otázky a to vám žádné internetové poradenství nedá.
Držím vám pěsti, abyste to dotáhla do konce a vyhledala pomoc odborníků. Věřím, že pak budete více žít, než myslet.
Využívejte celý web.
Předplatné
Lucie Bukáčková
