Dobrý den,
potřebuju poradit, nevím si rady sama se sebou. Jsem narozená v květnu, tudíž jsem býk. Jsem hrozně tvrdohlavá. Když si něco umanu tak to musím za každou cenu mít!
Navíc se pořád hádám s mamkou. Nevím proč, mám problém s tím, že když se mě na něco zeptá a já jí odpovím jen trochu nepříjemným hlasem (mně teda přijde, že sem jí odpověděla zcela normálně) už po mně začne křičet, co se mi zase stalo, že jsem bez nálady a přitom to tak vůbec není.
Vadí mi, když pořád do mě rýpe, co že se mi stalo a přitom se chovám normálně. Prostě jen občas nemám dobrou náladu. Ona mívá taky špatné dny, jenže já jí na to nic říct nemůžu, protože bychom se zase pohádaly.
Nejvíc mne štve, že mi neustále nadává za něco, co třeba ona sama taky dělá. Já jsem hrozně ráda, že ji mám, ale už mě to fakt nebaví. Několikrát jsem litovala toho, že jsem se vůbec narodila, kdybych se nenarodila, bylo by to lepší.
Mám sestru. Ta je ve znamení blíženců a ta s mamkou vychází dobře. Je mladší. Mně přijde, že vždycky všechnu srandu i špatnou náladu od ségry přijme stokrát líp než ode mne a přitom tvrdí, jak nás má obě ráda.
Co mám dělat? Já se snažím, jak můžu, ale já už nemám dál sílu. Já si ráda nechám poradit, jen mi někdy vadí, že mi radí ve věcech, které dávno vím, a když jí na to odpovím, že vím, jak to mám udělat nebo tak, tak se hned naštve a je z toho hádka. Já se s ní snažím vycházet, jenže ona taky není bez chyby a moc si to nepřizná.
Přítelova sestra se taky dost často hádala s mamkou a teďka, jak se odstěhovala s manželem do svého bytu, se hádat přestaly. Může to být tím, že spolu trávíme hodně času? Přítel říká, že jsme na sebe dost vázané a je to možné, protože při každé maličkosti si píšeme sms a to spolu ještě stále bydlíme. Jenže já sem tak zvyklá odmala, taťka mi umřel před jedenácti lety, kdy mi bylo 10.
Byla jsem na něm hodně závislá a jeho ztráta mne dost ovlivnila. Dlouho mně to trápí, ty naše neshody, ale nikomu jsem se s tím nesvěřovala – jen přítel ví, jak to mezi námi je a je mi oporou. Hodně krát se mě už zastal.
Mandarinkaaa
Názor odborníka
Dobrý den,
díky za váš dotaz a taky za vaši chuť tomu trápení aspoň trochu přijít na kloub. Vsadila bych se, že teď mluvíte mnohým dívkám a chlapcům vašeho věku z duše.
Hádky s rodiči jsou v dospívání a mladé dospělosti běžné. I když jsou vlastně děsně otravné a nepříjemné, mají svůj přirozený účel.
Zkuste si to představit třeba tak, že když se narodí malé dítě, je plně závislé na svých rodičích. Bez nich si opravdu neporadí. Rodiče se na své dítě také emočně napojují a tak vzniká blízký vztah. Nemusí být nutně uspokojivý a příjemný. Někdy je frustrující nebo nepříjemný, ale stále se jedná o blízký vztah.
Pak dítě roste a roste a jeho obrovským životním úkolem je v určitém období se od rodičů oddělit, říká se tomu odseparovat. Tento proces je dlouhý a nikterak jednoduchý. U přiměřeně zdravých rodin je situace kolem oddělování nejvypjatější právě kolem adolescence a mladé dospělosti. Právě jako u vás doma.
Vytváříte si na věci svůj názor, už se vám taky ne všechno líbí, mnoho věcí vidíte a chápete jinak, než vaše matka. A to je úplně přirozená a zdravá tendence. Ve vaší rodině je trochu těžké, že tam není žádný muž.
Mám pocit, že muži obecně lépe zvládají projevy odlišnosti a projevy „vzpoury“. Mámy mají větší tendenci si své děti u sebe držet a to třeba i tím, že se s nimi neustále dohadují, nechtějí je nechat vyrůst a odejít.
Možná i proto má vaše máma klidnější vztah s mladší dcerou. U té se tak nebojí, že ji ztrácí. Nedá se ale nic dělat, vy do světa musíte, tak to má být a máma si s tím musí poradit.
Tak vám moc fandím, ať je těch vašich vzájemných SMSek o trochu méně, abyste mohla volněji dýchat a jít si po svém.
