Jsou tomu čtyři měsíce, co se nám narodil náš vymodlený syn. S manželem jsme zároveň nejlepší přátelé, roli rodičů si užíváme a jsme šťastní za každý den. Samozřejmě začátky byly těžké, ale to je asi všude stejné. Problém je v mojí matce.
Žijeme v jednom domě rozděleném na dvě domácnosti. Od začátku jsem si musela vcelku agresivně, jelikož po dobrém jako když to nebylo řečeno vůbec, hájit svůj prostor. Malý zaplakal a matka stála ve dveřích s radami a připomínkami, jak mám být v klidu. Jako když ani nevidí, že se nic neděje a já v klidu jsem.
Musela jsem pak dost rázně vysvětlit, že si to musím zažít sama, nepotřebuji její pomoc, a pokud ji budu potřebovat, řeknu si. Bylo to řečeno ještě několikrát a situace se trochu uklidnila. Pak nás přišla špehovat do ložnice (manžel nebyl doma), když jsme spali, nicméně mě to probudilo a bylo zase zle.
Navíc mi přijde, jako kdyby soutěžila o pozornost syna. Hlavně aby koukal neustále na ni. Pokud hledí upřeně na mě, začne mu mávat něčím před obličejem. Je schopna mu před obličejem mlátit příborem, že člověk neslyší vlastní myšlenky. Opět jsem musela říct, ať to nedělá a nevytváří tady soutěž, která neexistuje.
Neustále se chová, jako kdyby věděla jen ona, co je správně, a všechny okolo by opravovala ve stylu „takhle se na něj musíš koukat“. Dokonce si i vymýšlí, že se na ni usmál a zrovna jsme to propásli. Nebo mluví k synovi stylem, že maminka je nějaká chytrá a podobně.
Kombinace těchto situací společně se vzpomínkami na dětství zapříčinily to, že se na ni nemůžu ani podívat, a zároveň z toho mám jisté výčitky a připadám si špatně. Proč se tak chová? Jak mám situaci řešit? Může negativně ovlivnit syna?
Pavla, 28 let
Názor odborníka
Paní Pavlo,
nevím, proč je pro vaši matku tak obtížné respektovat vás ve vaší nové roli. Bez toho, aby vám to někdo radil, snažila jste se svou pozici matky obhájit, a to je dobře. Přesto se zdá, že to na chování vaší matky mnoho nezměnilo. Rozhodně ve své snaze nepolevujte a dál přemýšlejte o nejlepším způsobu, jak si svou pozici ve vztahu k synovi uhájit. Jasná generační hranice je velice důležitá pro vás i pro vašeho syna, a to nyní i do budoucna.
Nevím, jaké jsou vaše možnosti situaci zásadně změnit. Bylo by možné se odstěhovat? Je možné zabránit „špehování“ důsledným oddělením obou bytových jednotek? Zapojte do řešení i svého manžela, třeba přijde s nějakým neotřelým nápadem.
Naznačujete, že problémy ve vztahu mezi vámi a vaší matkou mají delší trvání a že nějak souvisejí i s vašimi dětskými zážitky. Zvažte, zda by bylo možné je prozkoumat. Věřím, že byste s pomocí psychoterapeuta byla rychle schopna nahlédnout důvody, pro které je chování vaší matky pro vás tak otravné. Velmi pravděpodobně byste byli spolu s ním schopni zformulovat i nějaké hypotézy týkající se motivace matčina intruzivního (vlezlého) chování.
Prohloubení porozumění obvykle přináší určitou úlevu, třebaže problém zůstává ve svých projevech nezměněn. Porozumění také obohacuje naše úvahy o další řadu možností, jak situaci ovlivnit. Kdo ví, třeba přijdete na způsob, jak s vaší maminkou vyjednat taková pravidla, která učiní vaše společné soužití snesitelným. Univerzálním všelékem na mezilidské vztahy ovšem psychoterapie není.
Vaše výčitky, že na svou matku hledíte kriticky, se mi zdají pochopitelné. Jednání svých rodičů intenzivně vnímáme a prožíváme. Jsou to nejdůležitější postavy našich životů. Přejeme si mít takové rodiče, které potřebujeme. Jejich selhání nás trápí a bolí. Věřím, že vaše protichůdné pocity vůči matce by rovněž mohly být předmětem krátké psychoterapeutické intervence, pokud se pro ni rozhodnete.
Závěrem bych odpověděl na váš dotaz, zda může mít stávající situace negativní dopad na vašeho syna. Domnívám se, že to nelze vyloučit. Nejde přitom jen o chování vaší matky, ale také o vaše podrážděné reakce na ně. Ve vašich ambivalentních pocitech vůči matce, výčitkách a trvající psychické nepohodě bych dokonce viděl rizika větší.
Být rodičem je sám o sobě velmi náročný a vyčerpávající úkol. Provází‑li jej pak další nepohoda přicházející z vnějšku, ať už je jakákoli, situace se pro rodiče a dítě stává obtížnější. Je z mého pohledu důležitým úkolem tatínka dítěte zajistit své partnerce – matce ochranu před těmito vnějšími vlivy, aby mohla nerušena vykonávat svou těžkou „práci“, které tak nepatřičně říkáme „mateřská dovolená“. Proto ho do řešení problému s vaší matkou zapojte.
Přeji vám i vašemu manželovi odvahu a dostatek sil ke změně.
S pozdravem Petr Sakař
