Dobrý den.
Již jedenáct let mám vztah s přítelem, osm let spolu žijeme a máme skoro roční dítě. Přítel začal před třemi roky podnikat a od té doby se začal povahově měnit. Na jednu stranu dokáže vydělat peníze, pomáhá mi v domácnosti i se synem, na kterém hodně visí. Na druhou stranu si už v mém těhotenství našel milenku, denně tráví večery v hospodě nebo s ní.
Jednou týdně se u nás opakují scény, kdy přijde opilý domů a sprostě mi nadává, vyhrožuje svou sebevraždou nebo tím, že zařídí, aby mi vzali syna a dali do jeho péče. Má velké dluhy na daních, místo placení si kupuje auta a oblečení. Začínám z něj mít strach a začínám si uvědomovat, že tento způsob života není dobrý ani pro mě ani pro syna. Již jednou jsem od něj na měsíc odešla k rodičům, přemluvil mě však k návratu. Sliboval změnu, po návratu však byla situace stejná.
Můj problém je v tom, že celou dobu vztahu se o mě prakticky staral, on sám se inicializoval, že zařídí byt, koupí nábytek, vybíral dovolené, výlety, on diktoval, jak budeme trávit volný čas. Jakoby se cíleně snažil vyvolat ve mně pocit, že já sama bez něj nedokážu existovat. Nyní jsem proto nabyla pocitu, že se o sebe nedokážu v životě postarat, nedokážu být sama a žít sama se synem.
Nemám moc kamarádek a tím, že s námi volný čas už moc netráví a málo se o nás zajímá, velmi trpím pocity osamělosti, zoufalstvím, často pláču, chybí mi láska, porozumění. Mám strach, že s dítětem partnera nenajdu. Jak se z této pasti vymanit a umět sama se sebou žít?
Eva
Názor odborníka
Dobrý den, Evo,
děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Svět vašeho vztahu s manželem a synem, ve kterém se nacházíte, působí skutečně trýznivě.
Chtěla bych jednak ocenit, že jste napsala a svěřila se se svojí situací. Už to je prvním krokem, směrem ke změně. Zároveň oceňuji, že i vy sama si uvědomujete, že takový život není dobrý ani pro vás ani pro vašeho syna. Děti skutečně potřebují emočně stabilní prostředí, emocionální péči a lásku obou rodičů. Také potřebují cítit, že se rodiče mají rádi a dávají si to najevo.
Pocity, které zažíváte, vztah i domov, ve kterém žijete, je pravděpodobně psychicky velmi vyčerpávající. Chování vašeho partnera bych označila jako psychické týrání (vyhrožování, ponižování, citové vydírání). Z vašeho příběhu také zaznívá, že vnímáte svoji závislost na manželovi a strach ze změny a odchodu, strach ze samoty. Zcela logicky se ptáte, jak se z takové pasti vymanit a jak umět žít sama se sebou.
Přemýšlím o tom, že vnímání vaší situace je asi hodně zabarveno emocemi, které ve vás soužití s manželem vyvolává – strach, možná i pocity viny, ponížení, zranění, osamělost. Možná se také upínáte na myšlenku, že se to jednou změní, že vy sama můžete svým chováním ovlivnit a změnit manželovo chování, a že musíte setrvávat v současném stavu. Vaše reálné možnosti proto můžete vidět a vnímat velmi zúženě. Je to jako jíst kyselý koláč pro pár sladkých zrníček a nevidět, že je možnost nejen jíst jiný chutný koláč, ale moci si vybírat a sestavovat zkrátka různý a jiný jídelníček.
Co všechno byste si přála ochutnat ve svém životě?
Ze své zkušenosti mohu říci, že znám klienty, kteří se vymanili z podobných pastí a začarovaných kruhů a žili spokojený život, který byl naplněn štěstím a láskou, stejně jako každodenními starostmi. Někteří měli nejen partnery, kteří měli rádi děti z předchozího manželství, ale také další děti. Stojím tedy na straně změny a v tomto bych chtěla podpořit i vás, i přestože jsem si vědoma toho, že to není lehké.
Myslím, že rozumným řešením by bylo osobně vyhledat odbornou pomoc a společně s psychoterapeutem se podívat na to, kudy z této pasti vedou dveře ven. Kromě psychoterapeutické pomoci a emoční podpory by pro vaši duši, která se nyní velmi trápí, bylo užitečné prozkoumat i praktické možnosti řešení životní situace jako celku.
V Brně mohu dát odkaz například na organizaci Persefona, která se zabývá pomocí týraným osobám. Jelikož jsou jejich klienti lidé, kteří se potřebují vymanit ze začarovaného kruhu soužití s partnerem či partnerkou, který je omezuje a dále psychicky či fyzicky týrá, myslím, že budou mít servis služeb a především kontakty na další zařízení, která vám mohou být nápomocná (od psychologů, přes právní poradenství, po kontakty na možnosti ubytování).
Můžete se s nimi spojit i telefonicky, dříve než‑li se rozhodnete pro osobní návštěvu. Nebo je můžete požádat o kontakty na odborníky ve vašem blízkém okolí.
Další možností je také navštívit psychologa či psychoterapeuta ve vašem místě bydliště, kterého si najdete vy sama nebo dáte na doporučení někoho známého.
Chápu, že pro vás bude asi velmi těžké vymanit se z pocitů bezmoci či z pozice, ve které se cítíte být „chycená“. Ale na druhou stranu mám důvěru v to, že jiný život je možný. A bojovat za svůj život, takový, ve kterém se budete cítit spokojeně, za to stojí. Stejně tak i život vašeho malého syna.
Přeji vám hodně sil a odhodlání!
S úctou,
Veronika Šuráňová
