Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Konec legrace

2. 11. 2018

Naše šestiletá dcera poslední dobou lže. Jsou to takové ty nevinné lži, kdy vidím, jak jí funguje fantazie. Jenže nedávno se stalo, že nám vzala peněženky a peníze si schovala (začínáme jí vysvětlovat, že peníze musíme vydělat v práci, abychom jí mohli koupit dobroty). Já jsem na to přišla, malá mi až po půl hodině řekla, jak to udělala, až jsem ji ujistila, že si to necháme pro sebe. Snažila jsem se být v klidu a nekřičet na ni.

Jenže teď si říkám, jak reagovat na další lži? Když se jí teď na něco zeptám a úplně se mi to nezdá, řeknu jí, že „kecá“. Ona na to, že jí vůbec nevěřím, a to nechci, aby si myslela, tak na to chodím opatrně. Můžete mi říct, jak s takovým prckem pracovat, abych neudělala nějakou chybu? Nechci, aby se mě bála a aby si myslela, že jí v ničem nevěřím. Manžel je stejného názoru.

Monika, 30 let

Názor odborníka

Milá Moniko,

děkuji za váš dotaz. Jde o téma, které řeší mnozí rodiče, a většina z nich je přitom vylekaná. „Říkat nepravdy, sebrat peněženku, schovat peníze… lži a krádež, to je vážné,“ říkáme si svou dospělou logikou. Ale dítě to tak nemá. Rádo si vymýšlí, protože ho to baví. Je to trénink myšlení a je to hra.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Šestileté děti mají bujnou fantazii, svět reálný a fantazijní jim ještě dosti splývají a myšlení je ve velké míře magické. Mají rády, když tu hru hrajeme s nimi, nicméně přitom můžeme – a dokonce i máme – dát tak trochu najevo, že jde o hru.

„Opravdu?“ ptáme se, když dítě vypráví, že Kačence ze školky narostly veliké uši, protože snědla moc mrkve, a pak jí zase zmizely, aby to paní učitelka neviděla. Ptáme se docela reálně, ale tón našeho hlasu je hravý. Dítě tak pozná, že víme o růstu uší své, ale zároveň jeho fantazii neodmítáme.

V magickém myšlení navíc jedna pravda nevylučuje pravdy jiné, a tak to může být zároveň tak, že tomu věříme, nevěříme. Řada dětí má ve věku vaší dcerky třeba i imaginární kamarády: holky, kluky, zvířátka či jiné bytosti, které s vámi žijí v bytě, jezdí s vámi na dovolenou. Různě se objevují a dítě na ně reaguje. A někdy i vyžaduje, abychom na takového kamaráda brali ohled i my: nezabouchli mu dveře, nabídli něco k snědku a podobně. Pokud taková hra není obsesivní a imaginární kamarádi vás příliš neobtěžují, není vůbec špatné na ně se svým dítětem hrát.

Tohle není hra

V případě peněženky bych ovšem dala najevo, že tohle není dobrá hra, vysvětlila bych důsledky. Je dobře, že na dceru nekřičíte. Ona to vůbec nemusela být v jejích očích krádež. Mohla si kupříkladu i docela logicky odvodit, že když vyděláváte penízky, abyste jí mohli kupovat dobroty, tak jsou to vlastně její penízky. Pravděpodobně postačí trochu širší popovídání o významu peněz.

Také mohlo jít o zvědavost, jakousi zkoušku či dobrodružství: Co se stane, když seberu rodičům peněženky? Jsou pro ně hodně důležité? Poznají to? Jak zareagují? Mnoho dětí něco takového vyzkouší. Jakmile však poznají, že se rodiče zlobí, že to pro ně není hra, že je to vylekalo, většinou to již neopakují. Když o tom s dětmi mluvíme, je proto potřebná i určitá vážnost. Jde o to, aby dítě pochopilo, že tohle, na rozdíl například od fantazijních kamarádů, pro nás není hra.

Právě tón hlasu bývá většinou zásadním rozlišujícím faktorem: teď si hraju, můžeme „kecat“, a teď je to vážné, potřebuju vědět, jak to je, tedy bez „kecání“.

Přeji, ať se daří,

Pavla Koucká

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.