K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Kradu v obchodech: Dopřáváte si dávky dopaminu, jste závislý.

10. 4. 2012

Přeji hezký den.

Obracím se na vás s něcím, co je prakticky tajemství a nikdo v okolí o tom (snad!) neví. Mám strašné nutkání krást. Kdykoliv jdu do obchodu, obvykle odcházím s něčím v kapse. Leckdy mám i drzost projít okolo pokladny nebo si koupit nějakou směšně levnou věc. Poslední dobou se to snažím krotit a fakt se kontrolovat, ale jakmile mám špatný den a cítím se mizerně, musím si spravit náladu tím, že někde něco ukradnu.

Vedu si o tom i záznamy, co se mi který den podařilo ukrást a kolik to stálo. Všechno si to pak spočítám a když vidím tu sumu, tak je mi na jednu stranu hrozně (svědomí), na druhou stranu je mi ale dobře a tak nějak klidně. Jako tečku přidávám, že mám „diagnostikovanou“ maniodepresivní psychózu s tím, že psychotesty mě tak nevyprofilovaly (místo toho prý mám jen poruchy osobnosti), ale už několikrát mi nezávisle na sobě bylo řečeno, že jsem bipolární.

Z toho vyplývá, že se neléčím. Je pravda, že mám změny nálady (jedna trvá den až tři dny, vzácněji déle) a v historii mánie, ale momentálně v mánii nejsem a nechápu, kde se ve mně bere nutkavost krást a hlavně PROČ mi to dělá dobře. Samozřejmě se za to stydím. O tom, jakou mám z toho leckdy paranoiu, se ani nezmiňuju. Ale přes to všechno to nejde. Prostě musím. Jinak je mi psychicky blbě a připadá mi, že jako člověk nic neumím a za nic nestojím a akorát jsem přítěž pro ostatní lidi.

Co s tím?

Pink

Názor odborníka


Vážený pane,

na prostou otázku nabízím jednoduchou odpověď: přestat s tím.

Jste v maléru už jednou nohou a budete-li pokračovat, pověstné ucho džbánu se utrhne a budete v něm rázem oběma. Přestat můžete buď sám, když budete skutečně silně chtít a nebudete se vymlouvat, že dneska prší, zítra zas naopak neprší, že ještě nenastal ten pravý čas a že si chcete ještě jednou užít a dost, atd. Patologii svého jednání rozpoznáváte a jste ve fázi, kdy ji můžete i ovládat, když si odřeknete potěšení. A je notoricky známo, že člověk se snáz vzdává potěšení celého než jeho části, takže teď a tady na sebe zařvěte: DOST! A je to. Dost znamená opravdu dost, ne postupné snižování ceny toho, co čmajznete.

Styl vašeho psaní mě ujistil, že jste velmi inteligentní, takže si mohu dovolit trochu náročnější výklad toho, co se odehrává ve vašem mozku a ve vaší psychice. Kdesi hluboko uvnitř mozku se nachází shluk nervových buněk, nervové jádro, s názvem nucleus accumbens. To je považováno za sídlo odměn. Zavedeme-li do tohoto místa v mozku myši mikroelektrodu, kterou si může vyvolat podráždění stisknutím páčky, vykašle se na jídlo, pití, sex i spánek a bude mačkat páčku, dokud nezemře. Nám toto jádro dráždí mozková chemie zvaná dopamin. Největší rozkoš, jakou nám život může nabídnout, je přiměřený přísun dopaminu do nucleus accumbens, prohlásil přední odborník na závislosti, Stanley G. Sunderwirth.

Ten spolu s Harvey Milkmanem již v osmdesátých letech publikoval společnou práci „The chemistry of craving“, v níž dokazují, že závislost na sexu, gambling, vyhledávání rizika, a další analogicky zhoubné způsoby jednání vyvolávají v mozku také analogické procesy a neurochemické změny, jako podání stimulancií, opioidů nebo halucinogenů, že tedy lidé de facto nejsou závislí na drogách, ale na vlastními silami spuštěných („self-induced“) změnách neurotransmise, které jsou výsledkem všech zmíněných typů problémového chování. Východiskem jejich tehdejšího i dnešního přístupu tedy stále je, že nejsou závislosti „chemické“ a „nechemické“, ale že existují jen jakési neblahé cesty, které vedou k závěrečnému sebezničení. Drogy nebo hrací automaty jsou jen podpůrnými faktory, někdy dokonce pouhými rekvizitami v těchto lidských osudech.

Cesty k „injekci“ dopaminu do centra libosti/rozkoše jsou složitější, vedou přes řadu dalších chemických přenašečů (neurotransmiterů), velmi podstatnou roli hrají endogenní opioidy, endorfiny a enkefaliny. Smyslem celé reakce – v plánech matky Přírody – byla odměna za zvládnutí stresové situace, posílení paměťové stopy použitého řešení, aby bylo k dispozici i pro příští zvládání. Tohoto mechnismu zneužívají také pitomci provozující tzv. adrenalinové sporty.

Pochlubil jste se diagnózou poruchy osobnosti. Z emočních výkyvů lze soudit, že máte problémy s udržením stabilní nálady. Vaše jednání, za které se stydíte, má charakter disociálních činů. Odborný text k tomu říká: „Podobně se pocit viny jako jeden ze zážitků objevuje také u hraniční poruchy, kde disociální jednání slouží k úlevě od afektu nebo upoutání zájmu.“ Chápu, že upoutat zájem není váš cíl, ale úleva od určitého vnitřního napětí ano. Proto, stejně jako Mauglí (tak to bylo v mém překladu Knihy džunglí), rád „taháte smrt za fousy“.

Po pár pokusech jste nabyl hlubokou zkušenost, že čajznout něco je ta správná míra rizika s následnou velkou dopaminovou odměnou. Stává se z toho pomalu a jistě závislost. Mozek je ale potvora: struktura podmiňuje funkci a funkce mění strukturu. A tak se váš mozek zvolna mění, přizpůsobuje a k dosažení stejného účinku bude nutné postupně riziko zvyšovat, jak to tak u závislostí bývá, kdy první nízká dávka (čehokoliv) postupně naroste do svých násobků. Svatý Augustin kdysi řekl: „S hříchem je to jako se spánkem; čím víc ho mám, tím víc ho potřebuju a tím hůř mi je.“

Jak z toho ven? Především je nezbytné se rozhodnout, že už to nechci. Současně je nutné si uvědomit, že se mi po tom nejednou zasteskne, že mi to bude chybět. Je ale třeba vydat se zcela novou cestou. Jak po ní kráčet vystihl pregnantně již Winston Churchill větou: „Nejlepším způsobem, jak získat jakoukoliv vlastnost, je předpokládat, že už ji máte a podle toho se i chovat.“ V podání lidí postižených podobně jako vy existuje v zásadě jakási „via mala“ vroubená nejrůznějšími svůdnými, leč neřestnými doupaty, hampejzy a špeluňkami a „via buona“, kterou však mnoho tvrdých a notorických hráčů a hráček má ve svém itineráři zapsanou spíše pod názvem „„via dolorosa“. Jojo, opravdu to bolí, proto máme strach. A nutkavě se stále nabízí široká cesta hříchu, po níž se zdánlivě kráčí lépe než po trnité cestě ctnosti.

Na těchto stránkách bych považoval za nošení sov do Athén seznamování s postupy a výhodami meditace, jógy, relaxace a kombinovaných protistresových postupů, užitečnosti tělesného pohybu, kreativních aktivit a dalších způsobů jak zvládat náročné situace fyziologickou cestou. Bylo zde o nich napsáno mnoho slov. Jsou nepochybně všechny dobré, jen mi vyvolávají kacířskou asociaci podloženou zkušeností z praxe. Nový pastor vyvěsil v kostele ceduli ohlašující, že plivat na zem v kostele je stejný hřích jako cizoložství, a druhý den tam našel poznámku: zkusil jsem obojí, srovnati nelze.

Myslím si, že byste to měl zvládnout. Já váš problém totiž nepovažuji za nemoc, ale za osobnostní nezralost a pohrdání pravidly, která ve společnosti platí. Já totiž spoustu těch nových „nemocí“ za choroby nepovažuji (pokud o tyto řádky zavadí nějaký adiktolog, jistě mi vyčte tmářství a neurvalý postoj k takovým „pacientům“) a myslím, že kdyby tito nemocní dostali bezprostředně po dopadení při činu pořádně nařezáno, tak by se dost rychle uzdravili.

Pokud byste se rozhodl, že vyhledáte odbornou pomoc, jednoznačným cílem vaší cesty by mělo být pracoviště zaměřené na závislosti. Dobrou službu poskytnou i rady v četných příručkách Karla Nešpora. Mnoho z jejich textů najdete také na internetu.

Přeju vám hodně úspěchů!

Radkin Honzák

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.