Moje problémy začaly v šesté třídě, když jsem přešla na víceleté gymnázium. Kamarádka se se mnou přestala bavit a do kolektivu jsem nezapadla. Kluci mi nadávali, a když k nim při nějaké aktivitě přiřadili do skupiny, nechtěli se mnou být a měli narážky.
Když nám jednou při písemce učitel vyměnil místo s klukem ze třídy, vzal si po písemce jinou židli – protože jsem na ní seděla! Podobné věci se děly pořád a já začínala mít čím dál větší problémy se sebevědomím a samotou.
Nakonec jsem si našla dvě kamarádky, ale stejně jsem se rozhodla (kvůli učení a kvůli lidem), že se vrátím zpátky na ZŠ. Že tam ty lidi budu znát a bude to lepší. Jenomže jsem se pak dozvěděla, že mě ve třídě nechtějí.
Přihlásila jsem se na spolužáky a četla, jak o mně psali, že jsem kráva. Dokonce i kluk, se kterým jsem v páté třídě měla takovou dobrou partu psal, že mě moc nemusí. Stejně jsem tam už ale musela jít.
Vypadalo to, že to bude celkem fajn. Akorát že na tělák jsme byli spojený s béčkem a tam byla parta namyšlených holek, které mi zase začaly nadávat. Byla to skoro taková psychická šikana: jedna z nich mě například pořád vybíjela, a když se netrefila, řekla vždy: „Škoda“. Nebo řekla, že mi narve hlavu do popelnice. Bylo toho docela dost.
Tahle holka už na škole není, takže mám docela klid – ale stále se najdou lidi, co mají narážky. A kvůli tomu jsem tichá a nemám vůbec žádný sebevědomí, nikomu nevěřím a mám pocit, že mě nikdo nemá rád a chci zmizet z tohohle světa. S nikým se nedokážu bavit, takže každou přestávku prosedím v lavici. Často mám pocity úzkosti, kdy se nedokážu ani zasmát.
Nemám se komu svěřit, protože moje jediné tři kamarádky mi moc pomoct nedokážou a já si nechci pořád stěžovat. Přitom nejsem nějak zaostalá. Kámošky mi říkají, že jsem hezká, ale nevěřím tomu. Když se třeba s někým bavím, tak si říkám, že zase vypadám hrozně a vím, že si to o mě každý myslí.
Když jdu s mojí nejlepší kámoškou, lidi co nás znají obě zdraví vždy ji a na mě se skoro ani nepodívají. Pokusila jsem se psát si s jednou holkou, co jde na stejnou střední jako já, jenomže jsme si psaly jenom jednou a teď už si se mnou asi psát nechce. Zkoušela jsem jí pak napsat první, ale vymluvila se, že někam jde a pak najednou za pět minut přišla a neozvala se. Přitom se mi zdálo, že si rozumíme.
Když už se někým chvíli bavím, druhý den spolu ani nepromluvíme.
Gábina
Názor odborníka
Dobrý den, Gábino,
píšete o svých potížích při začleňování do nového kolektivu, o zklamáních, které jste zažívala se spolužáky, kteří vám dávali najevo nepřijetí. Nedivím se, že vám byly situace, které jste popsala, nepříjemné a že to mělo vliv i na to, jak jste si věřila. Dokonce píšete, že nemáte žádné sebevědomí, že míváte úzkosti a nedokážete se ani zasmát.
Je mi líto, že jste zažívala takové nepříjemnosti a vždycky, když slyším o tom, jak se k sobě lidi (i děti) dokážou chovat škaredě, zlobím se a nedokážu si to vysvětlit. Je to nespravedlivé, hloupé a člověk, který je tomu vystaven si může nést šrámy bohužel ještě dlouho do dospělosti. Může pak na základě špatné zkušenosti hodnotit negativně i další lidi a situace.
Sama píšete, že teď už máte docela klid, přesto vám dělá potíže bavit se s lidmi. Raději sedíte v lavici. Kamarádky nechcete zatěžovat a těžko lidem věříte, i když vám říkají hezké věci. Když se naopak stane něco nepříjemného, vidíte to jako ještě horší než to třeba je. A pak se to stáčí do kruhu: jste zamlklá a nedůvěřivá, protože se s vámi lidé nebaví a pro ně může být zase těžké se s vámi bavit, když jste zamlklá a nedůvěřivá…
Je to škoda a myslím si, že by bylo smutné, kdybyste si tyhle „černé brýle“ měla nést v životě dál. Možná se ptáte, jak to udělat, aby to teda bylo jiné. Jak se zbavit negativní zkušenosti? Vymazat ji, zapomenout? To by bylo nejjednodušší, ale nejde to. Nejde zapomenout ani změnit to, co se stalo. Můžeme na to ale změnit názor, můžeme si z toho odnést do života něco jiného než pocit méněcennosti a nedůvěru.
Mohla bych vás teď začít přesvědčovat o tom, že přece máte lidi, kterým na vás záleží a že vy sama máte vlastnosti a schopnosti, na které můžete být hrdá…a opravdu tomu věřím. Ale vím, že to tak jednoduché není. Že je těžké zkusit vidět svět kolem sebe i sebe samotnou jinak. Chci vás jen povzbudit v tom to zkusit. Třeba jen na týden si dát úkol sledovat věci kolem sebe a v sobě, se kterými jsem spokojená, které se daří.
Přeju vám hodně štěstí a sil!
Jana Brzkovská
