Dobrý den,
jsem úspěšná studentka vysoké školy, nikdy jsem nekouřila, jsem abstinent, nikdy jsem nebyla na diskotéce. Sama o sobě bych řekla, že jsem klidný, citlivý člověk a zároveň velká bojovnice. Nic jsem v životě nedostala zadarmo. Vše mám poctivě vydřené.
Problém je, že kdybych vám psala o pár týdnů později, popis by byl jiný. Moji rodiče mne totiž přesvědčují o opaku. Je mi stále omíláno, jaký jsem nevděčný spratek, že jsem neuvěřitelně zlá, vypočítavá a ošklivá. Věty jako: Stydím se za tebe. Sbal si věci a vypadni z baráku. Nebo naprostá perla: Lituji, že jsi moje dcera.
Jsou myšleny vážně, nikoli v afektu. O opaku je nepřesvědčím, to už jsem vzdala. Problém je v tom, že už tomu začínám věřit. Když něco posloucháte pravidelně a dostatečně dlouho, tak se vám to vryje pod kůži. Na každé hádce je drobet pravdy. A čím déle to posloucháte, tím více jste přesvědčeni, jak strašně zlí musíte být, když už si váš rodič myslí něco takového.
Většinou jde o hodinu dlouhé výčitky, i déle. Vždy naráží na slabá místa, která opravdu bolí. A to jich moc nemám. Na to, že mne partner opustí. Že by jeho rodina nepřijala nikoho tak hrozného, jako jsem já. Dále že mne vyhodí z domova (jsem přesvědčená, že to myslí vážně). Že se za mne stydí. Že litují, že jsem jejich dcera. A to vše je podtrhováno mou příšernou povahou a mým opovrhováním vším. Tím jak jsem zlá a panovačná.
Nechci mít opět deprese z toho, že tomu uvěřím. Nechci si to o sobě znovu myslet. Poraďte prosím…
Nikol
Názor odborníka
Vážená Nikol,
oceňuji vaši důvěru a odvahu se svěřit a vyjít ze svého trápení. Chtěla bych vás vyzdvihnout také za to, že ačkoli pravděpodobně nemáte podporu od své rodiny pro to, co děláte, přesto usilujete o svůj dobrý a šťastně prožitý život. Soucítím s vámi, vím, že je velmi těžké a nespravedlivé, když někdo, kdo usiluje něco dokázat, vystudovat vysokou školu, nemá v rodině žádnou podporu. Věřím a doufám, že vlastnosti klidnosti, citlivosti a současně člověka, který umí jít za svou touhou a cíli, které na sobě vnímáte, i další, které oceňují vaši přátelé, ve svém budoucím životě uplatníte směrem ke zlepšení všech stránek kapitol vašeho života.
Předpokládám, že jste si s rodiči určitě několikrát sedla nebo chtěla sednout a zeptat se jich, jestli můžete udělat něco proto, aby byl doma klid, od větší pomoci doma, snaha si najít brigádu (více toho z vašeho dopisu nevím). Nevím, jak moc vás finančně podporují na vysoké škole, co pokládají za největší problém, jak podporu vašeho studia vnímají, kolik máte sourozenců a jakou dostávali (dostávají nebo budou dostávat) podporu, což jsou všechno otázky, které ovlivňují klima ve vaší rodině. Bylo to tak vždycky, že rodiče na vás takto útočili? Nebo vám někdy i přáli a podporovali vás? Jsou oba rodiče ve shodě nebo jedná máma i táta trošku jinak? Máte v rodině nějakou oporu? Tety, babičky, dědy?
Říkám si, jestli to musíte za každou cenu vydržet a takové výčitky snášet? Píšete, že vám rodiče říkají, abyste odešla. Máte nějakou možnost odejít? Jaké bude vaše zabezpečení jako studentky? Je možné získat nějaké stipendium, v Česku nebo zahraničí? Nějakou brigádu? Určitě je možné tyto a další otázky položit v poradenském centru vaší univerzity, pokud je má zřízeno.
Nevím, jestli konkrétně vám to ve vaší individuální situaci pomůže, pokud ne, nechte tuto fantazii či hypotézu stranou, ale myslím, že může být docela pomáhající dívat se na chování druhých jako na to, že dělají to nejlepší, co právě umí. Umožňuje nám to nevidět v jednání lidí zlo, ale nedostatek, třeba konec sil. A to i vaši rodiče. Prostě třeba nic jiného v danou chvíli nejsou schopni. Můžeme je soudit, ale obrazně „jejich boty“ jsme obuté neměli, nevíme, co bychom dělali na jejich místě. Napadá mě: Mají oni vysokou školu? V jaké pracují pozici? Jak jsou šťastní, společně nebo jednotlivě?
A co vy s tím máte dělat, jak se vás to týká, že oni nic jiného nedovedou? Druhého člověka změnit nemůžeme, je možné ale zapracovat pouze na sobě a třeba se časem, za léta, naší změnou změní i ti, které měnit nejsme schopni.
Napadá mě, co byste vnímala vy sama jako cestu ven, pomoci zachránit sebe a dostat se z těch nadávek a výčitek. Jaké jsou vaše možnosti z hlediska ubytování a brigády? Může vám někdo z rodiny nebo přátel pomoci? Je třeba také zmínit skutečnost, že máte nárok na to, pokud studujete vysokou školu v prezenční formě, aby vás rodiče podporovali podle svých finančních možností, a je možno se toho domoci také soudně. Druhá věc je, že soud pravděpodobně navždy rozvrátí vaše vzájemné vztahy. Také, pokud se od nich odstěhujete, včetně trvalého bydliště, máte právo na přídavky pro děti a další dávky. Bližší informace vám může poskytnout např. nejbližší občanská poradna nebo sociální pracovník na sociálním odboru vašeho obecního úřadu.
Pokud byste potřebovala pro své další kroky za dobrým životem další podporu, určitě doporučuji navštívit psychologa, psychoterapeuta nebo poradce v poradenském centru vaší univerzity (služby poradců bývají pro studenty hrazeny univerzitou), případně klinického psychologa, jehož služby jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.
Nikol, přeji, ať se vám co nejdříve podaří dostat do bezpečí, podpory, sounáležitosti, klidu a radosti a moc doufám, že nikdy v životě nebudete muset pochybovat ani o sobě ani o svých dobrých vlastnostech. Napadá mě paralela všech možných pohádkových hrdinů, kteří došli štěstí, když předtím museli překonat zlé obtíže. Tato paralela jistě platí pouze v případě, že si držíme nohy na zemi a pouze tehdy dovolujeme hlavě, aby byla v oblacích.
Přeji vše dobré,
Stanislava Ševčíková
