Dobrý den.
Nacházím se, alespoň pro mě, ve složité situaci. Je mi 20 let a žiji se svým přítelem. V září nastupuji na VŠ.
Přítel mě postavil do situace, ve které se mám rozhodnout, zda se s ním odstěhuji do Prahy, do které musí kvůli práci, anebo zůstanu doma a půjdu na VŠ.
Problém je, že se neumím rozhodnout, co je lepší nebo jak bych se cítila spokojená.
Na vysokou jsem šla z většiny kvůli babičce, která mi nabídla, že mě bude ve studování podporovat. Stále říká, že bez VŠ nebudu mít dobrou práci. Také bych si ještě dopřála trochu té svobody, než začnu docházet do práce na plný úvazek.
Mám ukončenou střední s oborem marketingu a myslím si, že najdu uplatnění i bez titulu, ale kdo ví.
S přítelem jsem 5 let a stále se milujeme, i když jezdí za prací do Prahy na 5 dní, takže se vidíme jen o víkendech. Když odjede, cítím se moc osamělá a nemůžu to bez něho vydržet. Snažím se přijít na jiné myšlenky, ale vždycky to skončí smutkem, jak mi chybí.
Pokud bych se odstěhovala do Prahy, musela bych si najít práci. Necítím se na to nebo si spíše nevěřím, že bych si udržela práci a byla v ní dobrá, ale byla bych s přítelem. Stále nevím, co pořádně chci. Můj život mi přijde stále nenaplněný. Kdybych zůstala doma možná bych ztratila přítele a zřejmě i životní lásku, ale jestli bych se odstěhovala, zranila bych rodinu a odmítla pomoc, kterou mi nabízí.
Mám pocit jako bych se stále někomu podřizovala, neumím se rozhodnout a moc mě to trápí.
Prosím, co mám dělat?
Nikol
Názor odborníka
Dobrý den Nikol,
rozhodování je asi vždy spjato s větší či menší mírou nejistoty. Snad jen kdybychom uměli nahlédnout do budoucnosti a přečíst si tam, co nás čeká, mohli bychom hovořit o správných či špatných rozhodnutích, a prožívat tak při plánování dalších životních kroků jistotu.
Pokud ale nevíme, co nás čeká, nemá smysl hodnotit rozhodnutí jako lepší, či horší. Ve chvíli, kdy nějaké rozhodnutí skutečně učiníme, je to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme v dané situaci mohli učinit. A proto je, řekl bych, důležité, rozhodovat se vždy sám za sebe. Pokud bychom břemeno rozhodnutí ponechali našim blízkým (babičce, příteli, …), kteří mají o nás a o tom, co je pro nás dobré, nějakou představu, vystavovali bychom se tak riziku, že budeme‑li v budoucnosti s důsledky někdejšího (jejich) rozhodnutí nespokojeni, budeme jim to mít za zlé.
Mojí radou redy je – buďte při rozhodování co nejvíce autentická v úvahách o tom, co chcete, či nechcete. Vmísí‑li se vám do rozhodování příliš mnoho starostí o to, jak budou vaše rozhodnutí hodnotit druzí, zkuste se vždy vrátit zpět k sobě a k odpovědi na otázku „Co chci já?“. A z vašeho úhlu pohledu zkuste propátrat i další možnosti, které máte, včetně těch „kompromisních“. Jednou z nich by mohlo být například kombinované studium VŠ.
Další otázka, která se mi honila hlavou, když jsem četl vaše řádky, byla otázka po tom, jak vaše váhání může chápat váš přítel. Možná by dovedl být pro vás oporou i v této věci, kdyby věděl, co vše při rozhodování zvažujete a jak je to pro vás těžké.
Držím vám palce a do budoucna přeji mnoho pevných rozhodnutí.
