Dobrý den,
je mi 31 let a mám dvě děti, pětiletého a tříletého syna. Ač se mi o tom nemluví snadno, neboť nechci být za nějakou krkavčí matku, už delší dobu mě trápí pocit, že mám jedno ze svých dětí radši než to druhé.
Zatímco mladší syn je odmalička hodný, bezproblémový a mazlivý, druhý, starší syn je poměrně neposedný a často mi přidělává starosti. Není to nic nezvladatelného nebo na hraně, ale i přesto se často potýkám s pocitem, že mě syn irituje – stačí jen maličkost, třeba že nedojí oběd nebo pozlobí mladšího brášku, a už se tak tak držím, abych na něj neřvala.
Asi to bude znít hrozně, ale pravdou je, že raději trávím čas s mladším synem a toho druhého bych občas nejradši „neviděla a neslyšela“. Nejhezčí dny jsou ty, kdy si manžel vezme staršího chlapce a jedou spolu někam na výlet, zatímco já si s tím mladším hraju doma.
Tyto pocity jsem dříve neměla, začaly se objevovat postupně až po narození druhého syna. Asi nemá cenu se ptát, zda jsou normální – ani mně samotné normální nepřijdou. Nevím však, co s nimi, a bojím se, že se budou stupňovat. Je možné proti těmto pocitům nějak bojovat? Předem děkuji za jakoukoliv radu.
Helena
Názor odborníka
Milá Heleno,
začnu od konce: v závěru svého dopisu se ptáte, zda jsou vaše pocity normální. Odpovím stručně: jsou. A pokud mohu soudit, tak i poměrně časté, ač se rodiče velmi liší v jejich míře (a také v míře jejich přiznávání).
Když jsem četla vaše řádky, vnímala jsem vaši lítost a výčitky k sobě samé. Své city a pocity si však nemusíme – a ani bychom si neměli – vyčítat. To, co cítíme, jsme si nevymysleli, jde to z větší části mimo naši vůli. City si nemůžeme naordinovat ani přikázat, a dokonce se stává, že pokud se k nějakému citu nutíme, hlouběji v nás to vzbuzuje cit opačný. Se svými pocity tedy nijak silově nebojujte. Spíše bych se snažila zamyslet, kde a proč se berou, co konkrétně je vyvolává a zda je možné váš přístup nějak změnit.
Čas, který trávíte s mladším synem, si užívejte, dopřejte si ho bez výčitek. Zároveň však navrhuji, abyste občas trávila čas pouze se starším synem, zatímco váš muž (či někdo další) bude pečovat o mladšího. Možná budete překvapena: stává se totiž, že jakmile se uvolní role „toho mazlivého/hodného“, rád se jí zhostí „ten neposedný/zlobivý“.
Po narození sourozence si starší dítě hledá svou novou roli, nové místo: miminko se chová a mazlí, v mámině náruči má přednost, a starší dítě buď o náruč bojuje, nebo si najde roli jinou, nemazlivou. To však neznamená, že mu mámina náruč nechybí. I pětileté dítě má potřebu a právo užívat si máminy lásky, péče a plné pozornosti.
Jak sama cítíte: nedojedený oběd ani pozlobení brášky (zvlášť pokud není opakované a zraňující) není samo o sobě důvodem ke křiku. Možná jde prostě o to, že jste unavená, dlouhodobě přetížená, a pak stačí maličkost, aby vás vytočila. Na místě je tedy ptát se, kdo a jak vám může s dětmi pomoci. Máte nějaký čas jen pro sebe? Pro svou vlastní relaxaci? Na svoje koníčky? Spíte dost?
Zároveň by mohlo být vhodné zamyslet se i hlouběji nad tím, čím vás starší syn tolik irituje. V těchto úvahách, domnívám se, by vám mohl účinně pomoci psycholog/psycholožka či psychoterapeut/psychoterapeutka. Často to bývá třeba tak, že nás na druhém člověku (a vlastním dítěti obzvlášť) štvou vlastnosti, které máme problém přijmout u sebe samých. Nabízím vám zvážit, zda na této hypotéze nemůže něco být. A zajímala by mě i vaše zkušenost z původní rodiny: zda jste byla mladší nebo starší dítě, jaký byl váš vztah k sourozenci/sourozencům a jak se k vám chovali rodiče. Možná, že by se i takto mohlo podařit lépe osvětlit vaše rozdílné reakce na obě děti.
Přeji vám, abyste si brzy užívala vztah s oběma syny,
Pavla Koucká
