Je mi 54, mám dvě dospělé děti, s manželkou jsem 26 let. Před rokem jsem částečně odešel od rodiny k jiné ženě se třemi malými dětmi. Ale z nějakého důvodu se nedokážu odpoutat od své rodiny, k manželce stále cítím pocit blízkosti, ačkoliv mne přestává fyzicky přitahovat.
Svoji novou partnerku vnímám spíš jako milenku, která mi poskytuje to, co jsem postrádal u manželky. Partnerka je na mně zcela existenčně závislá vzhledem k péči o děti. Bohužel péče o její děti je pro mne velmi frustrující. Přesto si se mnou plánuje společnou budoucnost, činí si na mě nároky.
Pokoušel jsem se již dříve z tohoto vztahu odejít, ale nedokázal jsem to. Touha po ní mne opět vrátila zpátky, přestože k ní nedokážu jasně definovat svoje city. Žiju tedy ve dvou odlišných světech.
Ten první je torzem mého manželství – ještě stále jsme se od sebe nedokázali zcela odtrhnout (manželka si bohužel hodně vytrpěla a snaží se vyrovnat s nastalou situací, kterou by měl zřejmě vyřešit zatím odložený rozvod). Druhý svět představuje krásná žena, která mě miluje, dává mi svoji lásku a něhu za cenu, že přijmu zodpovědnost za život s ní a s jejími dětmi. Nevím, kterým směrem se vydat.
Roman, 54 let
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za váš dotaz. Předem (a jako vždy) upozorňuji na to, že odpověď bude jen schematická a spekulativní. Kdybyste se s tímto dotazem obrátil na dobrého psychoterapeuta, zřejmě by se ve vašem rozhovoru objevila témata jako očekávání od vztahu, pochopení, zodpovědnost, spokojenost, štěstí, závazky, pocity viny… a spousta jiných.
Psychoterapeuti, koučové a podobní odborníci na životní pohodu často vytvářejí mylný dojem, že každý máme právo na štěstí a spokojenost. Nic není dále od pravdy. Na šťastný a spokojený život žádný nárok není. Zpravidla nic není jen dobré a na všem je něco, co nás těší, a něco, co nám vadí.
Kdyby vaše manželka byla zlá gamblerka, která by prohrála všechny peníze v automatech, co by neprohrála, to by propila a ve volném čase, kdy vás zrovna nebije, by vám zahýbala se sousedem, asi byste od ní odešel rád a bez výčitek svědomí. Tak to ale není.
Jste spolu dlouho, něco jste spolu zažili, mnohé vás spojuje, vychovali jste dvě děti a máte ji pořád nějak rád. Jen vás přestala fyzicky přitahovat. Tak jste si našel jinou ženu, u níž nacházíte to, co vám u manželky chybí. Je krásná a dává vám lásku a něhu. Ale nejde o dávání, jde – jako v každém vztahu – o výměnu. Chce váš čas, pozornost, péči a asi i existenční zajištění. A zase máte něco, co vás těší, a něco, co vám vadí.
Mezi kremrolí a spálenou rýží se rozhodneme snadno. Mezi kremrolí a věnečkem už to tak snadné není. Jste trochu v situaci Buridanova osla. Toho, co zemřel mezi dvěma stejnými kupkami sena, protože nevěděl, kterou začít konzumovat jako první.
Žádný takový osel ve skutečnosti nebyl: tohle téma poprvé přinesl Aristoteles, který tvrdil, že člověk v podobných situacích hledá větší dobro a je schopen skutečné rozhodnutí odkládat tak dlouho, dokud si myslí, že když ještě chvíli s rozhodnutím posečká, dopadne to nějak lépe.
Jak již bylo řečeno, žádný Buridanův osel nikdy nežil. Zato už žilo dost takových, kteří tak dlouho váhali mezi dvěma ženami, až jim utekly obě. Takže pokud se ptáte, co máte dělat, nebuďte jako osel. Jednu kupku si vyberte a druhou nechte být. Obě jsou stejné. Každá nějak „dobrá“ a nějak „špatná“.
Držím vám palce,
Pavel Král
