Dlouhodobě řeším problém s tím, že se mi nikdy s nikým nepodařilo navázat bližší vztah. Poslední dobou mě napadá, že jeden z hlavních důvodů je i ten, že si vlastně ani nepřeji, aby mě někdo chtěl, že možná dělám všechno pro to, aby vztah ani nikdy pořádně nezačal, a to proto, že nedoslýchám a nechci nikomu komplikovat život.
Nedoslýchavost jsem zdědila po otci, s věkem se zhoršuje a nejde ji léčit ani zastavit. Řešením jsou pouze naslouchátka, ale ani ta nepomáhají na sto procent. Bojím se, že časem to se mnou bude stejně těžké jako s mým otcem (i když dnes jsou jiné možnosti). Že si se mnou nikdo nebude moct povídat, že se se mnou nikdo pořádně nedorozumí – nikomu není příjemné jednu větu opakovat několikrát a ještě k tomu to dělat celé dny.
Nechci, aby se se mnou někdo trápil. Ale přesto si samozřejmě taky přeji lásku, abych s někým mohla budovat vztah a mít děti – a to je další zádrhel, je padesátiprocentní šance, že moje děti tuto vadu taky zdědí. Říkám si, že potenciální partner mě za to třeba pak jednou bude nenávidět a stejně tak moje děti.
Ne že bych svého otce neměla ráda, ale samozřejmě se ptám, proč já? Ptám se, zda na to vůbec mám nárok. Je fér mít děti, když víte, že možná budou postižené? Připadá mi, že tenhle hendikep se nedá ničím vyrovnat, snad leda krásou, ale ani to bůh nenadělil – bohužel mě trápí i oplácaná postava a zkrátka moje tělo nikdy nebude jako ze žurnálu.
Vždycky jsem se všechno snažila zvládnout sama, zvládám i „mužské“ práce. Asi jsem měla dojem, že čím víc budu samostatná, tím lépe, že musím všechno ostatní zvládat dokonale a být úžasnou partnerkou, ale stejně to nestačí, protože je prostě špatná kombinace mít hendikep a nebýt krásná. Dá se s něčím takovým vyrovnat? Jak k tomu přistoupit, aby si člověk neodpíral být šťastným?
Dagmar, 39 let
Názor odborníka
Milá Dagmar,
mám chuť vám říci: vy nejste váš hendikep! Jste lidská bytost se svými zájmy, talenty, jedinečným vnímáním světa, nedokonalostmi a vším ostatním. Ale zároveň cítím, jak mohou taková slova vyznít banálně, ba až pokrytecky od někoho, kdo žádný znatelný hendikep nemá, a tudíž zažívá určitá privilegia, kterých se vám nemuselo dostat.
Nemusím řešit, že nevím, co mi druzí říkají, protože se zrovna otočili, takže jim nemohu odezírat ze rtů. Nemusím čelit tomu, že mě někdo podceňuje, protože mu dobře neporozumím, a podobně. Nezažívám tyto každodenní frustrující překážky. S vědomím tohoto a s upřímnou pokorou se vám přesto pokusím odpovědět.
Píšete, že máte pocit, že možná děláte všechno pro to, aby vztah ani nikdy pořádně nezačal, a to proto, že nedoslýcháte a nechcete nikomu komplikovat život. Vzpomínáte na tátu, u kterého jste nedoslýchavost zažila. Jistě to neměl jednoduché a máte určitě pravdu, že okolí člověka s hendikepem je jeho situací ovlivněno.
Říkám si ale, že ve vztahu jsme situací druhého nutně ovlivněni vždy. V otázce hendikepu to z mého pohledu nemusí být jen negativně, že je člověk s hendikepem „přítěží“ pro okolí. To by totiž znamenalo, že jsme ve vztazích jen a pouze jaksi utilitárně, něco za něco.
Tedy ve smyslu „já ti dám prestiž toho, že budeš chodit s krásnou ženou“ a na oplátku dostanu zase já od tebe něco jiného. Žena je pak v takovém scénáři nikoliv člověk, se kterým navazujeme vztah, protože je nám spolu dobře, vzájemně se nějak obohacujeme, inspirujeme, doplňujeme a tak dále, ale proto, že je vhodnou ozdobou.
Víc než tělo
Zmiňujete, že nikdy nebudete mít tělo jako ze žurnálu. Jenže nikdo nikdy nebudeme mít tělo jako ze žurnálu, dokonce ani ty ženy, které jsou v něm vyfocené – až na naprosté výjimky jsou jejich těla vyretušována, zúžena a upravena tak, aby odpovídala nedosažitelnému a stále se měnícímu ideálu krásy.
Média, filmy a internet šíření těchto ideálů a s nimi i výše popsanému utilitárnímu pojetí vztahů zdatně napomáhají. Ve všední realitě opravdu často narážíme na to, že je vzhled lidí, zvláště žen, stavěn na první místo. Nelze se tak divit, že ženy často nemají pozitivní vztah ke svému tělu, mnohdy trpí nízkým sebevědomím a svoji hodnotu z velké části zakládají na tom, jak vypadá a funguje jejich tělo.
Stále také například běžně nevídáme postavy s hendikepem a diverzitou těl ve filmech, které by nebyly jen uplakaným pseudoinspirativním dramatem, ale ukazovaly by, jak tyto ženy prožívají víceméně obyčejné věci: naplňování vztahových, sexuálních a intimních potřeb.
Zkrátka shrnuto a podtrženo, je zde reálné znevýhodnění ze strany nastavení společnosti a opravdu nemusí být snadné najít partnera, který se o nás bude zajímat jako o člověka, jehož vzhled je jeho součástí, a nikoliv jen jako o objekt, jehož vzhled je hlavní, nebo dokonce jedinou hodnotou.
Nicméně si nemyslím, že by společenský tlak na vzhled a funkci těl byl nutnou daností, se kterou bychom se měli smířit s tím, že prostě patří k životu. Je to velmi obtížné, ale podle mě stojí za to se pokoušet hledat si svoji cestu k sobě a říkat si v tom o podporu.
Já, jaká jsem
Napadá mě, jak se vidíte a vnímáte vy sama. Najde se něco, co vy na sobě máte ráda, čeho si na sobě ceníte? Jak byste k sobě mohla být laskavější? Kdy se máte ráda nebo alespoň o trochu méně nerada?
Píšete, že se vám nikdy s nikým nepodařilo navázat bližší vztah. Nevím, zda máte na mysli vztah partnerský nebo i další vztahy. Ať už tak, či tak, zkuste se podívat na ten vztah, který je pro vás ve vašem životě nejbližší, i když by nebyl třeba tak blízký, jak byste si přála. Může to být vztah s rodinným příslušníkem či jiným blízkým člověkem, vztah s domácím mazlíčkem nebo případně i vztah k nějakému vašemu koníčku.
Jak se v tom vztahu cítíte? Co byste si pro sebe v tomto vztahu přála? Lze něco z toho, co v tomto vztahu vnímáte kladně, přenést i do případného jiného vztahu nebo do fantazie o něm? Co by na vás druhý ve vztahu mohl i ocenit? Zmiňujete svoji samostatnost, schopnost vykonávat i „mužské“ práce – od toho byste mohla začít. Co ještě dalšího vás napadá, čeho si na sobě ceníte?
Také mi přijde důležité, jak se formovalo vaše přemýšlení o sobě a o vašem postižení. To, co nám podsouvá společnost, co nám sdělí někdo blízký hlavně v dětství a dospívání, často vede k tomu, že takové tvrzení přijmeme, zvnitřníme neboli introjikujeme. Přesvědčení, které původně nebylo naše, ale poněkud vetřelecky se nám dostalo do psychiky, nazýváme introjekt.
V tomhle kontextu mě napadá, zda jste někdy od někoho pocítila nebo vám někdo přímo řekl, že je váš hendikep překážkou pro vztah. Vypátráte nějaký takový introjekt? Co si o tom nyní s odstupem myslíte vy? Může to být i nějak jinak?
Jeden ze způsobů, jak se svými introjekty pracovat, poznávat je, rozlišovat, zkoumat, zda si je chceme či nechceme ponechat, případně v jaké podobě, nabízí psychoterapie. Pro povzbuzení a pochopení od lidí v podobně situaci mohou být užitečné také svépomocné skupiny. Přemýšlela jste o nějaké z těchto možností? Co vás láká nebo naopak brzdí je využít? Pokud jste nějakou z těchto možností využila, jaká byla vaše zkušenost?
Také mě zaujala zmínka o vašem tátovi. Určitě dětství s tátou s hendikepem mělo svoje výzvy. Zdá se, že jste spolu nemohli komunikovat tak, jak byste si přáli. To je bolavá zkušenost, která se nám zaryje do duše. Zároveň si říkám, jestli bylo něco, co jste na něm měla ráda, čím vás obohatil nebo na co v souvislosti s ním ráda vzpomínáte. V jakém vztahu jsou tyto vaše odpovědi k tomu, jak vnímáte lidi s postižením ve vztazích? Každopádně mi to přijde jako hodně velké a silné téma, se kterým lze pracovat v psychoterapii.
Život s hendikepem
Nyní k vaší otázce, zda má člověk právo mít děti, přestože je vysoká šance, že budou mít postižení. V Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením jsou zakotvena práva uzavírat sňatek a založit rodinu na základě svobodného a plného souhlasu budoucích manželů či právo zachování reprodukčních schopností osob se zdravotním postižením, včetně dětí, na rovnoprávném základě s ostatními.
Mám ale pocit, že se možná neptáte tolik po souhlasu nějaké vnější autority, ale že vy sama váháte. Myslím, že záleží hlavně na vás, jak vy sama toto téma vnímáte a hlavně proč: právo na papíře neznamená, že jej emočně vnímáte a prožíváte jako své. Je otázka, proč tomu tak je. Mám pocit, že to bude hodně souviset s tím, jak vnímáte lidi s postižením, a tudíž i sama sebe.
Další, možná už trochu provokativní otázkou je, jestli jsou děti jediným možným způsobem, jak nalézt štěstí. Zda jsou pro vás v případě, že byste si dopřála, nalezla a budovala partnerský vztah, děti nezbytnou podmínkou. Jste v mysli otevřená i jiným možnostem nebo například adopci či pěstounství, pokud byste si vy sama dospěla k tomu nemít biologické děti? Jaké důvody pro vás stojí za tou kterou možností? Souvisí nějak partnerský vztah a mateřství s tím, jak vnímáte svoji hodnotu jako člověka?
Já osobně jsem měla přes dva roky možnost pracovat s lidmi, kteří měli hendikep, a vnímám to za sebe tak, že jsem se naopak já od nich mnohému přiučila. Často například vzpomínám na jednu klientku, která mě učila větší trpělivosti a hledání humoru i tam, kde by jej člověk opravdu nečekal.
Moje oblíbená influencerka a aktivistka za body positivity Jessica Kellgren‑Fozard, jejíž videa o historii žen, lidí s hendikepem a LGBTQ+ i odpočinkovější videa o vintage módě již několik let sleduji, má rovněž sluchovou poruchu. Z jejích videí jsem si mimo jiné odnesla hlubší poznání, jak se žije lidem se sluchovou poruchou a co všechno to přináší i pro celkové zamýšlení se nad životem a společností – a to by mi člověk, který sluchovou poruchu nemá, nikdy nemohl zprostředkovat.
Psycholog Alfred Adler pozoroval u svých pacientů, kteří se živili jako akrobaté, že jejich tělesná síla byla často jakousi kompenzací nějaké jiné „slabiny“ organismu. Vy popisujete, že jste se snažila být co nejsamostatnější „o to více“, měla jste pocit, že musíte všechno ostatní (domýšlím se, že máte na mysli všechno ostatní mimo hendikep, jehož existenci mít pod kontrolou nemůžete?) zvládat dokonale a být úžasnou partnerkou. Jako byste na sebe kladla vyšší nároky, dokonce nároky na nadlidskou dokonalost, abyste „vykompenzovala“ hendikep, který vnímáte dle vašeho psaní výlučně negativně.
Neříkám, že byste na sebe kromě společností kladených nároků na vzhled a funkce vašeho těla měla přidat za každou cenu ještě nárok na nějaký velký talent s cílem „vykompenzovat“ váš hendikep. Ale věřím, že lze hledět za horizont svého hendikepu (ač si uvědomuji, že to říkám ze své pozice člověka bez hendikepu). Pátrat po tom, co vás dělá šťastnou, kdy se cítíte dobře, v čem se dokážete alespoň trochu ocenit – a to pak rozvíjet a hledat další oblasti, které vás naplňují a ve kterých se vnímáte jako jedinečná bytost. Protože i když vás neznám, jedním jsem si jistá: jste mnohem víc než člověk s hendikepem.
Pokud by se vám podařilo, ať už s pomocí psychoterapie, či něčeho jiného, začít se vnímat více laskavě a komplexně, věřím, že otázka pro druhé, zda máte právo na vztah a děti, bude moci ustoupit do pozadí. Možná se začnete spíš ptát sama sebe, jak si tyto a/nebo jiné svoje potřeby pro sebe splníte (s vědomím toho, že zároveň ne vše v našem životě můžeme ovlivnit).
Myslím, že jste už vlastně začala tou poslední otázkou, ve které se ptáte, jak k tomu přistoupit, aby si člověk neodpíral být šťastným. Přeji vám, ať se vám na tuto nelehkou otázku daří hledat odpovědi i další otázky, ať si dovolíte podporovat u sebe naději, laskavost k sobě a své situaci a rozvíjet to, co na sobě máte ráda.
Přeji vám vše dobré na vaší další cestě za poznáním, jak si sama sobě dopřát štěstí.
Se srdečným pozdravem
Lucie Brandtlová
