Dobrý den.
Jsem dospělý, samostatný muž, který má teď podstatný problém najít motivaci pro každý den.
Nejde o to, že bych si života nevážil, spíše naopak, ale vzhledem k životním okolnostem nemám sílu a energii jít dál.
Narodil jsem se do zemědělské rodiny, ve které se muselo dřít od rána do večera, otec byl a je alkoholik, ale moje máma mi vytvořila co nejlepší dětství. Velice brzy jsem musel dospět, protože otec mlátil mámu, mě i mého bratra.
Ten tragicky v našem náručí, za jistých okolností, zemřel. Odešel jsem na střední, pak i vysokou školu a dnes jsem myslím velmi „úspěšný“ manažer v hlavním městě. Nemohu mít děti a trpím nevyléčitelnou nemocí, která mi každý den dost ztěžuje život.
S maminkou jsem se po celých snad dvacet let vídával minimálně jednou za měsíc na víkend a neustále ji podporoval. Měl jsem dlouhodobé vztahy se ženami, ale před třemi roky maminka těžce onemocněla. Nejsem mamánek, vzal jsem si ji k sobě, pečoval o ni a po celé roky jsme se oba snažili ji udržet při životě. Mám vedle toho i náročné zaměstnání, takže vše dohromady tak nějak způsobilo, že se cítím o deset let starší.
Velice jsem si své maminky vážil, doslova žila pro mě, ale bohužel po krátké epizodě zemřela přesně tam, kde zemřel i bratr. Z celé mé rodiny nezůstal už vůbec nikdo. Je mi 32 let, vlastní děti mít nemůžu, seznámení je velice složité kvůli nemocem. Marně přemýšlím, jak se se svým údělem vypořádat. Nestěžuji si, ale nejraději bych si lehnul a už se neprobudil.
Prázdnota, demotivace a beznaděj.
Tomáš
Názor odborníka
Dobrý den Tomáši,
když jsem si pročítal, těch pár řádků, co jste napsal, tak mě jen napadlo, že váš příběh není jednoduchý. Pocítil jsem smutek a tíhu. I mně samotnému jste připomněl, jak může být někdy nesnadné se s určitými věcmi smířit, vypořádat, přijmout je.
Zkušenosti s otcem v dětství, smrt bratra, smrt matky, nevyléčitelná nemoc, nemůžete mít děti… Nemáte sílu jít dál? Nedivím se.
Přesto píšete, že si života vážíte. V tom vidím jistou naději. Vlastně se na nic neptáte, a tak si říkám, že možná máte chuť svůj příběh s někým sdílet.
A v tom vidím další kus naděje. Stále je ve vás něco, co si dokáže přes všechny těžkosti života vážit, a stále je ve vás někdo, kdo má chuť, potřebu s někým sdílet. Kdybychom se viděli osobně, asi bych se ptal, čeho si na životě vážíte, čím je pro vás život cenný?
Máte s kým sdílet svůj život? O rodinu jste, jak píšete, přišel. Co přátelé, jiní příbuzní? Rád bych vás podpořil v tom, abyste to zkoušel. Mluvil s dalšími lidmi o tom, co vás trápí, z čeho se těšíte, čím žijete. Je někdo takový, kdo by k tomu byl? Napadá vás někdo?
A asi bych to nebyl já, kdybych vám v takové situaci nedoporučil obrátit se na psychoterapeuta. Jsou fakta života, která nejde změnit. Moci je sdílet s někým, kdo se vás nebude snažit za každou cenu utěšit, ale bude ochoten s vámi tíhu vašeho bytí snést, být s vámi, může být úlevné. Pokud se vám tato možnost zdá je trochu představitelná, tak neváhejte a zkuste to. Uvidíte sám, jestli vám to přinese nějaký užitek. Je vám 32 let, tak neházejte flintu do žita.
Přeji vám hodně sil!
Jakub Koutný
