Dobrý den,
nějak nevím, kde začít. Jsem mladá dívka, je mi 24 let a myslím si, že mám problémy se zvládáním emocí a hlavně vzteku.
Pocházím z rodiny, která byla bezproblémová… do jisté doby. Táta mámu sem tam „profackoval“, když byl opilý – bylo to z důvodu, že mu lhala o penezích a podezíral ji z nevěry. V žádném případě si nemyslím, že by si to zasloužila, ba naopak jsem se ji vždy snažila chránit. Mne otec neudeřil nikdy, jen mě jednou ve vzteku chytl pod krkem.
Píšu to sem, protože si myslím, že to na mě mělo určitý vliv. Nevím, zda je možné toto chování „podědit“ a svalovat tak určitou vinu na rodiče… Možná by mi to pomohlo si ulevit, že za to nemůžu já, ale jsem připravena nést vlastní vinu.
Momentálně jsme se svým přítelem něco málo přes rok, ze začátku bylo vše super, jak to tak bývá. Jenže pokud se vzteknu, zvyšuji hlas a lítají věci. Ono je to do jisté míry únosné, ale jakmile se do toho přimíchá alkohol, dojde i k fyzickému napadení přítele – facky, žduchání, házení věcí.
Je to hrozné, potom se za to strašně stydím a nejraději bych sama od něj odešla. Mám pocit výpadku v hlavě, jako by mi přeskočilo a červeno. Cítím bezmoc, chci, aby ho to bolelo. On se nechá, ale jednou mi to taky vrátil, nedivím se mu.
Připadám si jako psychopat. Přitom on mě nijak netýrá ani neomezuje, vždy se mi snaží vyjít vstříc. Podobný typ přítele jsem měla již v minulosti, kdy jsem se projevovala stejně…
Klára
Názor odborníka
Dobrý den,
děkujeme za váš příběh. Píšete nám o rodinném pozadí ve vaší rodině, agresi vašeho otce (napadání matky, jednou i vás) a vidíte souvislosti se zvládání svých emocí v současnosti, konkrétně píšete o vzteku a napadání partnera.
Chtěla bych velmi ocenit, že uvažujete a vnímáte vaše prožitky v souvislostech a kontextu, a zároveň si uvědomujete zodpovědnost za své vlastní chování, sama za sebe. Také musím ocenit vaši schopnost sebereflexe, píšete o bezmoci, uvědomujete si momenty, kdy chcete, aby partner trpěl, aby ho to bolelo. Upřímnost sama k sobě, byť jde o situace, za které se člověk stydí, jsou velmi důležitým začátkem k tomu, aby mohlo postupně dojít k proměně jejich zvládání.
Lidé, kteří zažili ve své původní rodině násilí a agresi ze strany svých rodičů, si zážitky a emoce, které tehdy prožívali, skutečně nesou s sebou, v sobě. Je tedy možné, že situace s partnerem oživují vzorce, které se děly ve vaší původní rodině, a upozorňují tak na téma, které si s sebou nesete. Dítě na své cestě prochází různými vývojovými obdobími, kdy se teprve tvaruje jeho vnitřní svět, a ten je ve velké míře ovlivňován domácím klimatem. Postupem času s vývojem mozku a nervové soustavy se učí s určitými situacemi nakládat a zacházet.
To, jak vnímáme prostředí a okolí, je zabarveno zážitky a zkušenostmi, kterými jsme si prošli. Proto je možné, že i racionálně nekonfliktní situace v nás mohou vyvolat emoce, které reagují na situaci z „tam a tehdy“ v situaci „tady a teď“. Nabízí se tedy otázka, co ve vás agresi vyvolává? A dále jaké emoce se za agresí ukrývají?
Vztek a agrese patří mezi obranné reakce, jejichž cílem je ochránit daného člověka před očekávaným zraněním (emocionálním či fyzickým), potažmo zneškodnit „útočníka – ohrožení“. U emočního zranění nás agrese chrání např. před bolestivými kumulujícími se prožitky, ty mohou být vnímány jako ohrožující, útočící, vstupující do „zorného pole“ vědomí. Chuť způsobit bolest může mít různé roviny, jednou z nich je zastrašit, zneškodnit domnělého „útočníka“.
Proto vidím jako důležité zjistit, před čím vás tato reakce chrání, a zjistit, jaký význam (často vycházející z prožitků) má agrese v daných situacích.
Přeji vám, Kláro, hodně trpělivosti a odvahy k porozumění a zvládání vašeho vnitřního světa. Na průzkum si můžete s sebou přibrat psychoterapeuta, který do toho půjde společně s vámi.
S úctou,
Veronika Šuráňová
